Myslím, že je to přibližně rok, co jsem začala s experimentem, tedy snahou každý den napsat příspěvek o tom, co zajímavého se mi ten den stalo, co mě zaujalo nebo co jsem se dozvěděla nového.
Účely experimentu byly dva. Jedním z nich byl útěk před zkouškovým, což se povedlo úspěšně. Druhým bylo uvědomění, že každý den je důležitý a na každém dni jde najít něco pozitivního a příjemného. Podívám-li se na to kriticky, tento smysl jsem naplnila jenom částečně. Možná, že kdybych pokračovala dál, získala bych lepší výsledky.
Loňský rok byl… loňský rok. Nechci loňský rok hodnotit, přinesl dobré a přinesl i špatné, ale tak už to v životě chodí. Ač sama píšu shrnující příspěvky, vnitřně vždy přemýšlím, jaký je jejich smysl. Jaký má smysl slavit další rok, jaký má smysl odměřovat takto čas a (pro část národa) strávit první den nového roku s kocovinou. Jaký má smysl dávat si novoroční předsevzetí, tedy kromě toho, abychom se po týdnu? měsíci? cítili špatně a neschopně kvůli jeho nedodržení. I to je jeden z důvodů, proč jsem si žádné předsevzetí na Nový rok nedala. Podle mě to nemá smysl. Když člověk něco chce, tak to musí chtít tak nějak pořád, jinak to nemá smysl. A 1. 1. není žádný speciální důvod k tomu začít zničehonic dodržovat nová pravidla. Stejně tak můžu s něčím začít 14. 2., 8. 4. nebo 17. 6. Někdo by mohl argumentovat, že jsem se zapojila do čtecí výzvy na Goodreads, takže jsem si předsevzetí dala – vzhledem k tomu, že čtu neustále, není pro mě přečíst 30 knížek žádné předsevzetí, ale takový standard.
Dostávám se k tomu, proč tento text vlastně píšu. Opět potřebuji jakýsi únik od reality. Tentokrát nemám na krku zkouškové, ale diplomku. Diplomku s velkým vykřičníkem na konci. A mám na ni jenom pár měsíců. První metu, stěžovat si všem, že mám psát diplomku, jsem už úspěšně splnila několikanásobně. Na tu druhou metu, začít něco pořádně dělat, se ale nemůžu pořádně dostat. Těším se, až to bude za mnou… Ale potřebovala bych vědět, co mám psát, ne jenom „něco vymysli a napiš“. Je to se mnou těžké a začínám upadat do čím dál větší letargie. Ráno se probudím s elánem něco dělat, ale večer končím s tím, že jsem nic neudělala, protože jsem nevěděla co. A ano, rozdělila jsem si úkoly na menší části, nenechala jsem to jako jeden velký.
(Upřímně, možná spíš potřebuji wake-up call, který mě donutí zamyslet se nad tím, co vlastně chci dělat – studovat? co studovat? pracovat? jako dosud? nebo se vrátit k dělání korektur? nebo se konečně naučit pořádně programovat? nebo začít s něčím úplně jiným? co dělat ve volném čase? cestovat? kam? číst? co číst? beletrii? odborné knížky? … a takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Mám(e) až příliš možností na výběr.)
Tak tedy. Tradá! Zahajuji nový prokrastinační experiment, který by mi měl pomoci nejenom se rozepsat, ale také uvědomit si, že všechno není na nic a že každý den má své světlé stránky.
