Co chci

Čas ve vlaku je jako stvořený pro přemýšlení.

Už nějakou dobu medituji nad tím, co vlastně chci. Typická ženská, řekli by mnozí. Já to řeším především z toho důvodu, abych se konečně mohla ubrat tím nebo oním směrem, intenzivně se do toho zabrat a konečně mít pocit, že jsem v něčem dobrá. Mezitím mám pocit, že stále zkouším nové cesty, nové možnosti, co bych mohla se svým životem udělat, a nic z toho pořádně nemám, kromě neustálého mindráku, že nejsem dobrá ani v tom, na co mám papír.

Není to úplně tak, že bych nic nechtěla. Já chci dělat spoustu věcí a spoustu z nich i dělám. Jenom po čase mě nějakým způsobem omrzí a chci dělat zase něco jiného. A v tu chvíli už nemůžu, protože mám rozjeté to, co jsem chtěla dělat jako první.

Abych to uvedla na příkladu. Vždycky jsem si chtěla vyzkoušet učení. A momentálně se k němu konečně dostávám. Učila jsem na základní škole pár hodin, učila jsem pár hodin češtiny pro cizince, což vždycky byl takový můj malý (ve skutečnosti poměrně velký) sen. Mám domluvenou stáž, takže budu učit pár měsíců pravidelně každý týden, což je pro mě skvělá možnost a příležitost zjistit, jestli to je opravdu to, co bych chtěla dělat. Zítra uvidím, jací mě čekají studenti.

Ale s tím ruku v ruce přišla taková… touha, nevím, jak jinak to nazvat. Touha zkusit se vrátit zpátky k programování a chuť zkusit proniknout do tajů strojového učení. Nejspíš to souvisí s tím, že chci šéfovi dokázat, že student fildy není blbej filozof, co zápočty získává za rozumování nad vypitým kafem a rozlitým mlékem, a že takový student fildy i něco pořádného dokáže. Není to ale můj jediný důvod, samozřejmě. Už přes rok se v tomto odvětí pohybuji a nemohlo na mě nezapůsobit. Začalo mě celkem zajímat a chci vyzkoušet víc.

Takových příkladů je v mém životě mnoho. A já pořád nevím, co s tím. Ve výsledku totiž dělám něco, co mě baví tak napůl, ale nemám moc možností z toho vycouvat.