Klid a pohoda (?)

Ocitla jsem se na velké louce. Byla opravdu rozhlehlá a ohraničená vysokými kopci. Kopce byly pokryty štíhlými smrky a duby, jejichž listy jakoby šeptaly ve větru. Po kraji údolí zurčel malý potůček, šuměl si po své cestě k zániku. Tráva na louce byla vysoká, hladila má lýtka a lechtala mě pod kolenem. Sedla jsem si do ní, zavřela oči a nechala se unášet klidem a mírem, který zde vládl. Vnímala jsem to ticho uklidňující mou rozervanou, přepracovanou duši. Tak blízko, že jsem se lekla a otevřela oči, zazpíval kos. Byl ode mě jen pár metrů a já mohla pozorovat jeho krásně lesklé černé peří, které ostře kontrastovalo s malými žlutými nohami.
 
A pak se náhle něco změnilo. Kos se proměnil ve lva, krále zvířat. Byl překrásný, ta jeho rozevlátá hříva kolem hlavy mě uchvátila, jen na ni sáhnout, a přesto z něj šla hrůza. Hrozivě na mne zíral s otevřenou tlamou. Zařval a já viděla všechny jeho tesáky, cítila jsem z jeho tlamy zápach tlejícího masa. Měla jsem strach, teď mě zabije a bude konec.
 
Smrt. Jediná jistá věc v životě člověka. Černá tečka za životem, které by se snad všichni raději vyhnuli. Nejhorší je strach z neznáma, kdybychom věděli, co nás po smrti čeká, strach by přešel. Přišlo by smíření, možná osvobození od nuzného lidského života…
 
Nechala jsem tyto myšlenky odejít a soustředila se opět se zavřenýma očima na klid a pohodu. Myslela jsem na rozlehlou louku, šeptající smrky a buky, zurčící potůček, lechtající trávu a krásného malého kosa. Vybavila jsem si v mysli ten tichý, zvonivý zpěv, jenž přinutí k úsměvu. Slyšela jsem vítr ve větvích a cítila, jak si pohrává s mým vlasy, cuchá je, zaplétá a zase rozplétá. Slunce mě hladilo svými paprsky po tváři, dodávalo mi tím odvahu a pocit bezpečí. Vnímala jsem vůni čerstvého vzduchu a barevných květin a zelené trávy a čistého potoka…