Psaní o psaní, pravopise a rozhořčenosti

Psaní… co to vlastně je? Jeden by řekl, psaný projev jedince. Jenže to není tak jednoduché. Na rozdíl od mluvení, psát se musíme naučit ve škole. Už tohle je poněkud diskriminující fakt. Psaní je ovšem potřeba, předáváme si tím informace z generace na generaci (a nejen to). Nutno říci, že psát nemůže každý. Ano, sice se to učíme všichni, ale přece jenom je potřeba určitý cit. Jak správně poskládat větu, proč takto dává větší smysl než jinak, byť je obojí správně; jak vložit do slov emoce a oslovit tím čtenáře, připoutat ho napsanému textu. Nemluvě o gramatických, syntaktických a jiných pravidlech, které jsou zřejmě pro velkou část společnosti zanedbatelné.

 

Dříve se číst a psát učila jenom šlechta a duchovní. Na jednu stranu asi nebylo dobré, když si poddaní nemohli přečíst nejnovější vyhlášky, natož se proti nim nějak bránit. Na druhou stranu, v té době měla čeština (pokud nebyla zrovna utlačována němčinou či latinou) úplně jinou úroveň než dnes. Stačí si přečíst nějaký středověký český text a člověk žasne nad rozvitými souvětími, přívlastky (především v barokní češtině, která byla bohužel zasažena pobělohorskou dobou, jezuitským řádem, apod.). Veškeré námitky proti mému názoru přijímám, ale o kvalitě tehdejší češtiny se nehodlám přít.

 

Dnes si kdokoliv napíše několik odstavců dlouhý článek plný pravopisných chyb a hned se jím jde chlubit na sociální sítě. Občas je mi smutno, když musím některé tyto „výlevy“ číst. Mám chuť napsat autorovi dlouhý komentář (protože já krátké zprávy psát evidentně neumím) o tom, že by se měl zamyslet sám nad sebou, nad svým textem a zpytovat svědomí. A ještě více mě na tom nejspíše mrzí to, že autora přátelé podporují a že on si vesele pokračuje dál v prznění češtiny.

 

Možná někdo nechápe můj postoj, ale já češtinu miluji, nejspíše z důvodu mé jazykové impotence. Považuji za důležité, aby jedinec uměl svůj rodný jazyk opravdu dobře, aby ho ovládal. Jasně, nemusí každý být jako Shakespeare pro angličtinu či Neruda, Čapek pro češtinu. Ale proboha přece není taký problém zvládnout základní gramatické poučky a psát bez hrubek. Neříkám, že já píšu dokonale, utíkají mi čárky a stane se, že i něco dalšího. Přesto si troufám tvrdit, že většinu textů mám bez chyb. Chci po lidech tolik? Je spisovné vyjadřování v rodném jazyce pro Čechy tak náročné?

 

Pro mě je psaní poměrně důležitá činnost. Když jsem kdysi dávno zjistila, že alespoň trochu umím psát a mé texty jsou kupodivu čtivé a dávající smysl, začala jsem se na psaní soustředit. Snažila jsem se skládat slova do vět, věty do odstavců. Otevřeně se přiznávám, že to pro mě byla hračka. Bohužel, čím více stárnu, tím je pro mě náročnější psát. Ne z hlediska toho, že bych nebyla schopná psát, ale z hlediska přemýšlivosti. Příliš nad svými texty přemýšlím, respektive nepřemýšlím, a plodím nesmyslné kraviny, viz rubrika Dear Diary. Už delší dobu se sama sobě snažím namluvit, že trpím tvůrčí krizí. Netuším, zda to je pravda.

 

Psaní pro mě vždycky znamenalo únik do jiného světa. Do světa fantazie, kde se stane to, co chci já; kde si můžu dělat, co chci. Mí hlavní hrdinové trpěli v závislosti na mém duševním rozpoložení. Ale poslední dobou píšu jenom výlevy své hlavy, protože v okolí není nikdo, kdo by jim naslouchal, a když je, nechápe skrytý smysl, kterým se snažím říct něco víc. Jsem typ spisovatele (pokud se jím smím označovat vůbec), který píše, protože se potřebuje vypsat, zpovědět ze svých niterních pocitů a stavů. Proto mé nehodnotné příspěvky. Nejsem schopná „zažrat se“ do nějakého hodnotného příběhu, v němž bych hlavní hrdinku Ximaru ztrestala za své vlastní hříchy.

 

Ne, nechci se vrátit zpátky do těch let, kdy jsem psala jako ďábel. Momentálně mi můj způsob života vyhovuje (až na to, že se užírám zbytečnostmi), jen bych ráda získala zpět svého tvůrčího ducha. Bojím se, že ten malý umělec uvnitř mě umřel.