Psaní o žárlivosti

Žárlivost je jedna z věcí, které dokážou člověku velice znepříjemnit život. Nejhorší na tom je, že to člověk, který je „obětí“, nemůže nijak ovlivnit.

 

Pokud ve vztahu jeden z (ex)partnerů žárlí, dalo by se říct, že nejspíš miluje víc, než ten druhý. Je to smutné a stává se to. Horší je, když se žárlivost obrátí proti někomu, kdo s tím nemá vůbec nic společného, kdo je jenom nevinnou ovečkou. To potom člověk neví, jak se chovat. Jestli se omlouvat, držet ústa a krok, nechat si nadávat, naštvat se nebo jaká je vlastně správná reakce, když proti sobě nechce poštvat ani jedno z dvojice.

 

Vždy jsem si myslela, že já jsem ten nejžárlivější tvor na světě. Nemohla jsem si to nijak empiricky ověřit, nikdy jsem nikoho nemilovala natolik, abych žárlila. Ano, všimla jsem si na sobě, že když mi někdy na někom opravdu záleželo, tak jsem cítila potřebu být mu nablízku a vědět o něm co nejvíce. A pokud mi dotyčný něco neřekl, cítila jsem jakousi „ukřivděnost“. Skrývala jsem to, protože jsem moc dobře věděla, že mi do toho nic není a že je to vyloženě můj vlastní problém. Říkám si, že jestli já takhle „žárlím“ na lidi, u kterých na to „nemám právo“, jaké to teprve bude, až to „právo“ mít budu…

 

Evidentně ale na tom nejsem zase tak zle. Narazila jsem na jednu věc, o které mě nikdy nenapadlo, že by mohla někomu vadit. Stalo se, pozdě bycha honiti. Když tě v tu chvíli nenapadne, že tvá slova a činy někomu vadí, těžko je změníš. A nikdy nemůžeš vyjít vstříc všem. A já už se o to do budoucna ani snažit nebudu, akorát jsem z toho naštvaná…

 

  • Jany

    Pěkně napsáno :-)