Přiznávám, že téměř marně přemýšlím, o čem dneska psát. Akorát mám pocit, že to se stává tak často, že pro čtenáře nemůže být až tak překvapivé.
Čím to? No, primárně to bude třeba tím, že jsem vstávala někdy kolem druhé odpoledne. Musím ale říct, že přespna drat kocovinu je ten nejlepší nápad, jaký můžu mít. Díky tomu jsem byla poté nějak „normálně“ fungovat, aniž by se mi rozskočila hlava. Na druhou stranu jsem vlastně dneska nic užitečného neudělala.
V hlavě mi poletují různé myšlenky a vzpomínky na včerejší večer. V podstatě takové to klasické „Tohle se vážně stalo? A tohle jsem taky fakt řekla/udělala?“, přičemž si nejsem jistá mírou toho, jak moc mi ty věci vlastně vadí. Poletující myšlenky však implikují ještě jednu věc, a to že nedokážu pořádně udržet pozornost nad jednou věcí. Takže i tady těch pár vět píšu už nějakou tu chvíli. Celkově přemýšlím, jestli tohle vůbec publikovat, ale zase přece jenom je to blogísek a jsou tu i mnohem horší věci.
Zítra se mi snad povede sepsat něco kloudnějšího. :)
