Dnes mám trochu víc času, takže bych se chtěla zamyslet nad jednou věcí.
Přiznám se dobrovolně, že mi v Todoistu leží už rok. Před rokem měla moje malá sestra páté narozeniny a víte, jaké jsou děti, malé, nadšené a zpravidla milují dárky. Sešla se tedy k této příležitosti naše rodinka, já osobně jsem se zrovna zmítala mezi traumátkem a nadšením (obojí způsobeno státnicí).
Máma pro sestru upekla dort (u nás se většinou dělají takové ty těžké čokoládové/oříškové korpusy s všelijakými krémy). Sestra nadšená, svíčky nachystané, zapálené. A teď to přišlo. Babička chtěla fotku, máma chtěla fotku a já jsem se ve vší své ubohosti musela připojit. Jediné, co mě ospravedlňuje, je fakt, že jsem chtěla jenom momentku. Sestra už už chtěla sfouknout svíčku, když v tu chvíli ji okřikla babička, že ještě nemá nachystaný foťák. Mezitím se mámě zaseknul foťák, takže se čekalo. Foťák začal fungovat, tak se mohlo pokračovat. Nádech a sfouknutí. A křik. „Co děláš?!“ V tu chvíli jsem byla zmatená i já, natož to malé dítě. Měla narozeniny, těšila se a najednou jsem viděla, jak je na pokraji slz, protože nevěděla, co udělala špatně.
Už si po tom roce nevzpomínám, jestli to byla máma, nebo babička, ale fotka se nepovedla, sestra svíčky sfoukla moc rychle. Už se začalo mudrovat, že se to musí zopakovat, když mě táta vytrhl z blbosti slovy „Jste normální?“, po nichž jsem si uvědomila, co se tady vlastně děje. Do tohoto okamžiku jsem moc nechápala jeho ne příliš kladný postoj k podobným věcem, ale teď mi došlo, co mu jde. Nevím, jestli si to uvědomily i máma s babičkou, ale já jsem se v tu chvíli vlastně začala stydět, že jsem ten mobil a foťák vůbec zapnula.
Na tomto „příkladu“ jsem chtěla ilustrovat, co z nás vlastně moderní technologie dělají. Ano, pomáhají nám uchovávat lépe vzpomínky a sdílet je s ostatními. Na druhou stranu nekradou nám právě tu přítomnost a radost z okamžiku? Proč se naše potřeba sdílet své zážitky s přáteli změnila v potřebu vykřičet všechno do světa všem? A následně upřeně sledovat, kolik příspěvek dostane like, srdíček či +1. A ještě to vyženu o stupínek výš — v případě velkého úspěchu si v duchu gratulovat, jak jsme dobří, jak jsme to dobře zmákli, a v případě neúspěchu jenom přemýšlet nad tím „Jasně, tenhle určitě zrovna chlastá. A ta zase závidí. A ten? Pf, vždyť ten mě vlastně nezajímá.“. Zajímalo by mě, kolik z uživatelů sociálních sítí si tohle dokáže uvědomit, kolik lidí dokáže najít tu správnou hranici mezi tím, co je ještě ok a co už ok není.
V mém příkladu se samozřejmě stalo očekávané — máma byla naštavná, že ji táta okřikuje, já jsem zpytovala svědomí a přemýšlela, malá sestra nedokázala pobrat, co se děje. Jediné štěstí pro děti, že se rychle nadchnou pro nové věci. Po této eskapádě přišlo darování dárků, takže rychle zapomněla.
Poznámka: Ač článek není označený jako experiment a patří do jiné kategorie, vznikl v rámci tohoto projektu.
