Média

Přiznám se, že zprávy a politické dění nijak podrobně nesleduju. V jakémsi smyslu „důležité“ věci se ke mně dostanou, třeba volba amerického prezidenta, volby v Turecku, ve Francii, útoky na Blízkém východě. Vlastně mi tohle všechno může být úplně jedno, mého malého života se tyto věci dotknou minimálně. Ale je to pravda? O americkém útoku na Sýrii jsem se dočetla ráno v šalině po cestě do školy (nebo práce) a projela mnou úzkost. Úzkost a myšlenky teď jsme ve válce, končí všechno, jak jsme to znali. Nejspíš (?) k ničemu takovému nedošlo, ale mívám čím dál větší strach z toho, co se děje ve světě.

Kladu si ale otázku, proč. Proč je miz toho úzko, proč mě to zajímá. Vůbec nic s tím udělat nemůžu. Asi se bojím ohrožení své vlastní svobody, ale je to, co mám, opravdu svoboda? Není to jenom „svoboda“, kterou nám (opět) vnutila média?

Začínám mít k médiím poměrně negativní postoj. Vyvolávají v lidech emoce, vnucují jim své postoje. Je to smutná pravda, ale kolik z lidí v dnešní době přemýšlí nad tím, co je mu řečeno? Kolik z lidí nejsou jenom tupé ovečky, které přebírají názory řečené v televizi, a tudíž pravdivé? Málo, zatraceně málo. A uvědomuju si to ještě víc, protože žiju ve své vlastní sociální bublině vysokoškolsky vzdělaných lidí, kteří jsou minimálně vedeni k tomu, aby přemýšleli… a prozradím tajemství – nepřemýšlí.