Král je mrtev… ať žije král!

Z mojí pravidelnosti se stala nepravidelnost a z té se stala nicota. Už to tak se mnou dopadá, čtyř týdnů experimentu jsem se evidentně držela zuby nehty a dál už mě nic netáhlo, ani ten dobrý pocit.

Možná to bude ale ještě něčím trochu jiným. Možná toho mám hodně. Aspoň mám ten pocit. I když jsem se hodně držela během registrace předmětů, tak chození do školy sebere dost času a energie. Druhým neskutečně velkým žroutem… všeho je samozřejmě práce (naštěstí se můžu utěšovat tím, že je v oboru). Na jednu stranu se hrozně moc těším, až dokončím školu, celou tu vzdělávací část života, na druhou stranu jsem v ní strávila už tolik času, že se mi nějak nechce ji opustit. S myšlenkou pokračovat dál pořád koketuju, ale trochu se bojím, že by to bylo jenom prodloužení téhle agonie, která mě už nějakou dobu užírá. A taky se bojím, že vlastně nic výjimečného neumím, takže co vlastně chci v té škole ještě dělat? Teď mi hlavou probleskla myšlenka A co chceš v tom případě dělat v profesním životě?. Ehm.

A v tom malém zbývajícím čase se snažím dělat různé věci, od organizování conů přes překládání anime a korektury textů přátel po prosté čtení knih a sledování seriálů (a to z toho výpisu nějak automaticky vyřazuju hraní her, protože na to nemám čas už pár let). Dokonce už i sledování filmů degradovalo na sledování seriálů, protože na to není čas. Můj Todoist je věčně naplněný úkoly, už si život bez něj nedokážu představit. Jdu-li spát bez nutnosti odložit nějaký úkol na další den, je menším zázrakem.

No, a teď mám zase pocit, že si stěžuju. Kdysi mi to bylo hodně surově vyčteno, já se z toho dlouho vzpamatovávala a stálo mě to hodně. Ve světlejších chvílích si snažím namluvit, že nejspíš bude pravdou, že toho přece jenom zvládám dost, pouze to nejsem schopná sama ocenit. Asi proto, že to není vidět. A taky proto, že vidím kolem sebe ty, kteří toho zvládají mnohem víc, kdežto ty ostatní přehlížím (a/anebo si je idealizuju).

Chtěla bych umět tolik věcí, ale jak vždycky skončím? Brečením nad rozlitým mlíkem tedy dalším končícím dnem s otázkou, jestli už můžu jít spát. A neschopností se ráno probudit. Nejhorší je, že se to občas dostávám do fáze, kdy mě to všechno přestává bavit a kdy už fakt ztrácím pozitivní náhled na svět. Už ani popíjení v hospodě mě nebaví, protože se neobejde bez výčitek, co všechno jiného jsem měla dělat, jak jsem to zase skončila a kolik mě to sakra zase stálo.

Mám ale pocit, že s experimentem bych měla pokračovat. Že to přece jenom mělo pro mě nějaký smysl. Zkusím to. A nebudu se bát osobních „zpovědí“, kterým jsem se před tím vyhýbala. Přece jenom…internety viděly už horší věci. A mně to dodá jakousi pravidelnou chvilku, kterou budu mít sama pro sebe se sebou. A třeba se konečně vzpamatuju.