Trochu jsem se dneska v hodině angličtiny vrátila do svých mladých let.
Spolužák/vyučující chtěl výuku ozvláštnit, celý semestr se nás snaží rozmluvit, a tak jsme šli dnes do čajovny. Nachystal si pro nás hodinu improvizace. Moje prvotní pocity byly, že přesně tohle nesnáším. Postupem času jsem se ale uvolnila a konec i ponořila do role. Ne dokonale, ale aspoň trochu.
Zavzpomínala jsem si na dětství, kdy jsem tyhle hry a předvádění vlastně milovala. Bavilo mě to neskutečně a šlo mi to. Na táborech hrát divadlo před ostatními, vymýšlet příběhy a pak je „režírovat“. Kam tohle nadšení ale šlo? Opustilo mě společně s kroužkem Ochránců přírody tehdy v šestnácti, odkud jsem byla v podstatě vyhozena, protože jsem si na sociální síti dovolila prohlásit něco proti hlavnímu vedoucímu? Jak nad tím přemýšlím, tak vlastně i v tu dobu jsem přestala se psaním. A nemůžu přijít na to, co tu poměrně velkou prázdnotu v té době vyplnilo. Internety? Je to smutné, ale nic jiného mě nenapadá. Smutné.
Naštěstí mi internety daly také možnost blogísku, který si občas někdo i přečte. :)
