I já jsem přežila Survival Czech.
Z pozice učitele, samozřejmě. Bylo to překvapivě vyčerpávající, a to jsem nemusela vymýšlet program, jenom si připravit, co přesně budu dělat. A přiznám se, že nejhorší pro mě bylo to mluvení anglicky. Až dnes jsem si uvědomila, že jsem dosud ještě tak dlouho v kuse anglicky nemluvila. A ze svojí dnešní angličtiny mám příšerný pocit. Ale přežila jsem a přežili i studenti. Jedna studentka mi na konci poděkovala, že to bylo fajn, což bylo to příjemné ocenění práce.
Jako milovník rámenu jsem zajásala, když poblíž mé práce a školy otevřeli rámen bar. Měla jsem z toho trochu strach, ale řekla jsem si, že dnes za odměnu vyzkouším. Můj strach byl částečně oprávněný – rámen byl… použitelný. Pravidelně chodím na rámen do Panksy, měla jsem jeden i v Praze od Miska Rámen a ani jeden z nich si nemůžu vynachválit. Také jsem byla na rámenu v Lublani, kde jej připravovali přímo Japonci. Vím, jak vynikající jídlo to je. Kdyby můj první rámen byl z této rámenárny, řekla bych si: „No a?“ Pokud vydrží, tak jim dám ještě jednu šanci, nejdříve však za půl roku. A uvidíme.
Zaslechla jsem ale něco o tom, že se v Brně chystá nějaký další rámen bar. Tak se mi třeba blýská na lepší časy a já si budu moct užít skvělý rámen kdykoli na něj dostanu chuť.
