Přiznám se, že si cestování vlakem celkem užívám.
A rovnou musím přidat, že ne kvůli lidem. Lidi dobrý, ale odsud posud. Co na tom mám opravdu ráda, je to, že se můžu uzavřít do své bubliny sluchátek s hudbou podle nálady a zírat z okna. Mám moc ráda krajinu, ať už je česká, nebo ne. Celkově mám ráda přírodu a moc dobře vím proč.
Správná volba hudby na cesty je pro mě zásadní. Nevybírám ji dopředu, ale až když sedím ve vlaku. Chci něco instrumentálního, nebo zpívaného? Anglicky, japonsky, španělsky, česky? Pro každou svou náladu mám něco jiného. Když chci přemýšlet, jako třeba právě teď, volím spíš instrumentální skladby, různé soundtracky. Umožňují mi naladit se na tu správnou vlnu a propojí zároveň tři „světy“: realitu kolem mě (ať už ve vlaku, nebo mimo něj), tok mých myšlenek a mé oblíbené dílo. Nebo například při vzpomínání na dětství zpravidla volím česky zpívané písničky.
Krajina za oknem mi přijde neskutečně fascinující. Nevím, jestli to dokážu správně vystihnout slovy. Pozoruji, co člověk vytvořil a zničil a nutí mě to přemýšlet lidmi jako takovými. Ráda se dívám na přírodu, protože mi přijde neuvěřitelné, jak všechno dokázalo vzniknout vlastně jenom tak. Ať už se jedná o přírodu v jakémkoli ročním období, přijde mi krásná. Stromy, keře, květiny, řeky, nebe, hvězdy. A zvířata.
Při pohledu z okna přes širé pláně polí (zvlášť teď v zimě), mívám pocit, jak jsme malí. A přitom velcí. Dokážeme cestovat na velké vzdálenosti, dokážeme si postavit obydlí odolné rozmarům počasí a přírody. A když ta obydlí opustíme, příroda se v nich zpátky zabydlí.
