Vzbouřenec

 

 
Vedli mě k šibenici. Ruce jsem měla svázané za zády a doprovázela mě garda králových mužů. Nemohla jsem uvěřit tomu, že tady a teď má skončit můj život. Lidé, co se nashromáždili na náměstí, aby zhlédli moji popravu, mě měli rádi, s radostí by mi jakkoli pomohli, ale bohužel král vydal zákon speciálně kvůli mně. Zákon zní: „Každý, kdo by jen pohledem naznačil slitování s Ximarou, dcerou Angela, nebo by jí chtěl nějak pomoci, bude odsouzen buď k doživotí, nebo k okamžité smrti na šibenici.“ A každý se bál, protože, ač byli v zemi vzbouřenci jako já, král vládl velmi silnou a tvrdou rukou. Lidé ho měli rádi za jeho spravedlivost ohledně sporů, ale nenáviděli za vše ostatní. Za to, jak rok od roku zvyšoval daně, jak „občas“ nechal někoho zmrskat, jen tak pro výstrahu… Já jsem byla pouze jeden z mála lidí, kteří se mu postavili. A taky jsem podle toho dopadla. Za pár minut budu viset na šibenici a nikdo už zítra nebude vědět, kdo jsem. Alespoň zatkli jen mě, ne ostatní vzbouřence. Zkoušeli mě zlomit v mučírně, jenže já jsem svým lidem jako vůdce věrná. Nikdy bych je nezradila, ne jako mnozí. Sotva se před některými řekne palečnice, roztřesou se strachy. To jsou mi vzbouřenci… Ještě, že tam jsou i jiní. Budou mi chybět…
            Už jsme došli před katovo pódium. Garda se zastavila a jeden z mužů mě strčil směrem ke schodům. S těžkým srdcem jsem stoupala do schodů. Jakmile jsem byla nahoře, chytil mě kat za rameno a odvedl pod šibenici. Soudce začal předčítat můj rozsudek.
            „Ximara, dcera Angleova, je odsouzena k smrti oběšením, za spolčování proti království, zabití dvou mužů a jedné ženy, drzost ke králi a svádění vysoce postavených úředníků. Nechť je rozsudek s konečnou platností vykonán. Kate, převezměte svou úlohu.“
            To, že jsem zabila, nebyla pravda. Ne, že bych to nedokázala, ale za tohle jsem opravdu nemohla já, byla to nešťastná náhoda. Ovšem neměli to na koho svést, tak jsem se stala obětním beránkem.
            Nejhorší na tom bylo to, že jsem se katem znala. A moc dobře. Tím to všechno bylo horší pro nás oba. Rozvázal mi ruce. Přes masku jsem viděla, jak se na mě dívá smutnýma očima. Kolikrát mi říkal, aby nedělala hlouposti, aby se tohle nikdy nestalo, že ho to prý zničí. „Neboj, snad to bude rychlý,“ zašeptal mi do ucha. To bylo vážně utěšující. Naznačil mi, abych si stoupla na bednu. Uposlechla jsem, nic jiného jsem už dělat nemohla. Rozhlédla jsem se po lidech na náměstí. Na malou chvíli mě potěšilo, že jsem vzadu zahlédla mé věrné. Po té mi došlo, jak pošetile se tu ukazují, byla bych jim pořádně vynadala, kdybych ještě nějaký čas byla. Kat mi nasazoval smyčku na krk.
            „Až řeknu teď, podkopneš jí bednu. Prostý lid si určitě taky chce zkusit počítat, koho neuvidím počítat, půjde hned po ní. Takže tři, dva, jedna…“ řekl soudce. Nenávistivě jsem ho probodla pohledem. Ani ve smrti mi nedá pokoj. „Teď.“ A kat kopl. V tu chvíli jsem visela ve vzduchu. Měla jsem tak stažené hrdlo, že jsem nejdřív necítila, že se dusím. Sípala jsem po dechu, jenže provaz se ještě nestáhl úplně, takže jsem v krku pořád měla malou skulinu.
Já už chci umřít, křičela jsem v duchu. Upadala jsem do mdlob, když se stalo něco neočekávaného. Šibenice začala praskat. Mou vahou to být nemohlo, protože bylo období hladomoru a vzbouřenci se neměli moc dobře, to spíš byla šibenice opotřebovaná a někdo jí trochu pomohl. Ale tohle jsem si uvědomila až dlouho po tom, co se to stalo. Po chvíli praskání dřeva povolila. Když jsem s ramenem šibenice padala na zem, byla jsem při sobě už jen trochu. Kat se ke mně snažil nenápadně, ale rychle dostat. Když konečně byl u mě, povolil mi smyčku kolem krku. Rychle jsem se probírala zpět k vědomí. Jakmile si byl kat jistý, že ho vnímám, pošeptal mi to ucha: „Hraj ještě chvíli, že umíráš, a potom uteč!“ Oči jsem tedy nechala zavřené a snažila se vymyslet plán k útěku. V duchu jsem si představila scénu těsně před tím, než mi podkopli bednu. Jedna úniková cesta mě napadla. Budu potřebovat spolupráci davu. Snah mi pomohou.
         „Soudce, necítím tep!“ vykřikl kat.
         „Počkej, chci to zkontrolovat.“ V tu chvíli jsem vyskočila. Trochu jsem zavrávorala na nejistých nohou, ale ve vteřině jsem našla ztracenou jistotu. Rozběhla jsem se k okraji pódia a vskočila do davu. Dav udělal přesně to, co jsem čekala – rozestoupil se. Padla jsem do prázdného místa, jakmile jsem se zvedla z kolen, zasyčela jsem do shromáždění: „Skryjte mě! Král vás nemůže odsoudit všechny!“ Na to všichni slyšeli, skryli prázdnou díru a všichni na náměstí se začali pohybovat, aby skryli místo, kde jsem.
Chvíli jsem zůstala na místě, abych se trochu vzpamatovala, ale pak jsem si uvědomila, že na to není čas. Běžela jsem davem, ani jsem se nesnažila nijak kličkovat. Sotva jsem se dostala do vedlejší ulice a zaběhla do nejbližší postranní uličky, někdo mě pevně chytil. Snažila jsem se osvobodit, ale jakmile jsem ucítila chladný dotek kovu na krku, bylo mi jasné, že nemohu nic dělat. Křičet nemůžu a navíc by to bylo dětinské a ten člověk za mnou byl silnější než já.
To be continued… maybe…