Kdo jsem?

A je tu další den. Na východě opět vychází slunce. Dnes se východ slunci obzvlášť povedl. Ještě je celé ospalé, pomalu kolem sebe šmátrá teplými paprsky. Ale už po pár minutách je v plné síle. Rozdává úsměvy na všechny strany. Jako vždy, pozoruji východ slunce sama. Ještě budu chvíli o samotě, ale už brzy se začnou trousit první z nich. Ano, už jsou konečně tu. Přicházejí opět ve stejnou dobu.

 

Přijdou a zase odejdou. Neustále chodí kolem mě. Jsou takoví vysocí. Ale někteří jsou i malinkatí. Ti po mě neustále skáčou a nedají pokoj. Taky strašně křičí, ale na to jsem si za tu dobu už zvykla. Pak najednou všichni zmizí. Nacpou se do takové krabice na několika kolech a ta mi je odveze pryč. Na mých zádech nikdo není a já si můžu oddychnout. Ale ne na moc dlouho. Přijede další krabice a spousta těch vysokých se vyvalí ven. Jeden míří na jednu stranu a druhý na druhou. Pozor! Vždyť se srazíte! Jako obvykle, nikdo mě neposlouchá… Ta je ale rána! Ti budou mít ale pořádnou bouli. Nehádejte se! Můžete za to oba! Po hádce nakonec oba nakvašeně odešli.

 

Chvíli jsem si zdřímla, protože slunce krásně svítilo a hřálo. Na nebi ani mráček. Ale už se blíží k západu. Přichází druhá vlna. Zase spousta vysokých, spousta jezdících krabic. Jak jen mě bolí záda. Už ne, prosím! A stejně přišel další a po ní další a po něm další a další.

 

Slunce už zapadlo a aktivita těch vysokých upadá též. Ti, co tu ještě jsou, se už těší do postele. Bojím se ale toho, co teď přijde. Jsou to sice ti stejní vysocí, ale si jiný rod. Žijí hlavně v noci. A celkem se jich bojím. V rukou mají takové trubičky, co strašně smrdí anebo průhledné nádoby, v nichž mají zvláštní tekutinu. Vždycky, když se napijí, jsou o něco veselejší. Procházejí kolem a někteří v rukou drží takovou malou, malinkou krabičku, ze které vychází strašný rámus. Mám špatné tušení, když vidím, jak jeden z nich jde ke mně se zlým úmyslem v očích. Je takový… No, řekla bych, že příliš veselý. Vytáhl z kasy takový malý kovový ostrý předmět. Au! Začal mi s ním rýt do zad. Bože, to bolí! Příšerně se u toho chechtal. Po chvilce ničení mých zad zavolal na jinou vysokou stojící poblíž. Přišla se a zacala se rozplývat nad mými zohyzděnými zády. Potom se ti dva k sobě přitiskli a začali se olizovat. Znechuceně jsem se na to musela dívat.

 

Naštěstí brzo odešli. Ten den jsem šla spát s bolavými zády. Nebylo to poprvé, co do mě někdo ryl, takže jsem věděla, že když na to nebudu moc myslet, brzy to přejde. Když se nad tím zamyslím, tak to byl vlastně takový normální den.