„Malé“ ohlédnutí za rokem 2012

Dnes nám končí další rok, a tak si říkám, že by bylo fajn se nad ním zamyslet a zhodnotit ho. Bohužel nemůžu najít svůj diář (pokud jsem si teda nějaký vedla…), proto doufám, že na nic důležitého nezapomenu. :]

Leden

Nový rok pro mě začal stejně jako všechny předchozí. Přiťuknutí v kruhu rodinném a následné smsky s BFF. Vím, že prvního jsem snažila udělat ode všeho trochu – chvíli jsem psala, chvíli jsem četla atd., protože „jak na Nový rok, tak po celý rok“. Nejsem si jistá, zda se to vyplnilo, ale zítra nejspíš budu mít tutéž snahu… Po emocionální stránce jsem do nového roku vkročila s platonickou láskou v srdci, víc netřeba říkat. Největší událostí v lednu byl nejspíš maturitní ples. Užila jsem ho a ani jsem neopila, co víc si přát?

Únor, březen, duben

Tenhle rok jsem byla ještě na dalších dvou plesech. Dobrovolně se přiznávám, že maturitní ples paralelní třídy si z větší části nepamatuju a to už ani nevím, co jsem tam vůbec pila. Absolventský ples našeho gymplu byl taky fajn, poprvé za ty tři roky od tanečních jsem tančila se spolužákem, a také jsem tam za BFF napsala sms jejímu idolovi (myslím, že by se to tak dalo nazvat, pokud ne, oprav mě :]), protože se nemohla rozhoupat.

 

Další důležitou věcí byly přihlášky na vysokou. Původně jsem měla čtyři – žurnu, archivnictví a bohemistiku na UP a KISK na Masaryčce. Asi týden po zaplacení poplatků za přihlášky jsem objevila ještě jeden obor a hned jsem se do něj zamilovala – PLIN. Doma jsem prohlásila, že nutně potřebuju podat přihlášku ještě na tento obor (a víceméně od té chvíle se stal mým favoritem, kdybych si měla mezi obory vybírat ten nejlepší).

 

Řekla bych, že nic jiného důležitého se za tyto měsíce nestalo. Ve škole nás pořád strašili maturitou, ale to je tak vše.

Květen

Začátek května a hned tu byly písemné maturity. O těch bych měla textu na celý příspěvek, nebudu se tím tady moc zdržovat, nemohla bych býti slušná. Čeština mi přišla až vtipná a o matice je škoda slov, za chyby člověk platí. A hned po písemkách hurá na přijímačky na MU! Měla jsem celkem strach, že to nezvládnu, šlo mi o hodně – na PLIN jsem prostě chtěla jít, a taky jsem byla smutná, protože jsem věděla, že jsem tu matiku zkonila, a proto se můžu snažit, jak chci, a přece to může být k ničemu… Přijímačky na UP byly proti MU brnkačka. Otázky pro obě skupiny byly víceméně stejné, jen pozpřeházené, a proto šlo opisovat, čehož někteří využívali (dobrovolně se přiznávám, že já ne!).

 

Přišel svaťák a ústní maturity. Šla jsem hned v pondělí odpoledne. Neměla jsem z toho radost, prostě jsem potřebovala den navíc, abych si všechno prošla, a ještě ke všemu jsem byla v depresi, protože přišly výsledky písemných částí a já z té zatracené matiky neprošla. Zoufala jsem si, že když to stejně budu opakovat na podzim, tak to nemá cenu se snažit na ústních. Ale nakonec jsem to zvládla i s depresí, a dokonce maturitu z angličtiny (z té jsem maturovala jako poslední) jsem si užila. Aneb co s člověkem udělá, když si vytáhne oblíbené téma (konkrétně u mě USA).

 

Výsledky přijímaček mě potěšily – dostala jsem se na všechno kromě žurny. To mě zase tak moc netrápilo, protože člověk může být novinářem i bez vysoké školy. Stačí umět psát. Ale ten nejdůležitější test (na PLIN) mě teprve čekal v červnu.

 

V květnu byl samozřejmě také maturitní večírek/rozlučka. Příjemně jsme si popili a opili se. A samozřejmě se mi po takovém množství alkoholu (a pár potáhnutí z jisté rostliny) otevřela pusa a já svému milému spolužákovi řekla, že ho mám ráda (ano, ona platonická láska). Odmítl mě, jak jinak. Mohla jsem tedy být spokojeně nešťastná dál. Ze začátku jsem vlastně ani nevěděla, že se tohle stalo, jen jsem tušila, že se mezi námi něco stalo (ach, ten alkohol). Po čase jsem se mu omluvila, ale už to mezi námi nikdy nebylo takové jako předtím.

Červen, červenec

V honbě za výdělkem a snem vyrazit o těch čtyřměsíčních prázdninách k moři jsem nastoupila do práce. Byla jsem tam letos podruhé a říkám si: „Never more!“ Osmihodinové šichty od pěti ráno do dvou odpoledne mě vyloženě zabíjely uvnitř. Naštěstí jsem měla většinu čas odpolední, takže od dvou do deseti… Ten malý umělec ve mně umíral. Neustále stejná manuální práce, nakrknutý ženský, kterým nemůžeš nic říct, protože by to bylo jenom horší. A rádio Čas – to bylo snad nejhorší. Jediné, co mě na tom těšilo, byly ty jízdy autem do práce a zpátky domů. Krásně jsem si při tom vyčistila hlavu a jízda o půl jedenácté v úplné tmě mezi poli je něco úžasného. Prázdná vozovka se táhne líně dopředu, no proč nešlápnout na ten plyn ještě o kousek víc?

 

A také mě (konečně) čekaly přijímačky na PLIN. Učila jsem se na ně víc, jak na maturitu, tak moc mi na tom záleželo.  Měla jsem strach, že je nezvládnu, z části asi i kvůli té zpackané matuře. Měla jsem nevýslovnou radost, když jsem se dozvěděla, že jsem osmá!

Na UP mě asi i lehce naštvali, že mě nepřijmou, pokud nebudu mít do určitého data ověřenou kopii a díky CERMATu jsem ji mít ani nemohla… MU byla vstřícnější, a proto jsem byla víceméně donucena jít tam. Pokud tedy udělám maturitu, tentokrát v lehčí verzi.

 

V červenci jsem také hledala podnájem, protože bylo jasné, že do Brna prostě půjdu. Objely jsme se spolubydlou celkem dost různých míst, máloco se nám líbilo… Nakonec jsme si vybraly, i když to máme do města kus cesty.

Srpen

První týden jsem byla sama doma, naši odjeli na dovolenou. Krásný to týden. Přes všechno těšení, moje vlastní dovolená nevyšla. Půlku srpna jsem se flákala, ani nevím, co jsem vlastně dělala… A tu druhou jsem se soustředila překvapivě na matiku.

Září

Stres s maturitou byl tu. Musíte pochopit, že byl na místě – tady šlo o mou další budoucnost. Velmi dobře jsem si to uvědomovala, a proto jsem byla vynervovaná ještě víc – teď už to nebylo to „když to nedáš, tak se nic neděje“. Tentokrát už nebyly ty předčasné výsledky nadšenců (teda byly, ale moc jsem jim nevěřila, přece jenom neměly tu  „preciznost“ jako na jaře), nezbývalo než čekat. Jak se mi ulevilo, když jsem zjistila, že jsem to zvládla! Ano, ty poznámky doma „A proč nemáš jedničku? Jak sis mohla myslet, že zvládneš vyšší úroveň, když teď nemáš jedničku?“ mě bolely… Hned jak jsem dostala vysvědčení do ruky, jsem jela do Brna se zapsat. Byl to nádherný pocit, být konečně vysokoškolák.

 

Následovalo stěhování do Brna a první týden tam. Byla jsem v podstatě sama ve velkém, relativně neznámém městě a jako první jsem měla přednášky na FI (tzn. celkem děsivý zážitek). Za ten týden jsem byla celkem v depresi, jak tohle probůh zvládnu?! O víkendu přišel seznamovák s ostatními PLINaři. Vzali nás, prváky, mezi sebe. Sice jsem se ze začátku necítila moc dobře ani v jejich společnosti, ale jsem za to dnes ráda. Zjistila jsem tam, že PLINaři jsou strašně fajn lidi. A že mezi ně chci prostě patřit. A také následovalo sezení s ostatními prváky. Z toho si moc nepamatuju, je to strašně dávno. Ale prostě hned se mi na škole dýchalo líp. :]

Říjen

Někdy v tuto dobu přišel můj románek s Informatikem a o tom jsem se rozepisovala jinde.

Zjistila jsem, že mě škola hodně baví, a všechno mi přišlo zajímavé. A také si vzpomínám na PLINparty. Na to, kolik jsem vypila vína, jsem nebyla příliš opilá (i když někteří by určitě řekli něco jiného, znám to). Tenkrát jsem se ještě nezbavila té vlastnosti upadnout do deprese při větším objemu alkoholu v mé krvi, takže jsem si zoufala nad problémem Informatik…

Listopad

Přišel listopad a s ním mé narozeniny. To je asi nejvýznamnější událost toho měsíce. Konkrétně oslava mých narozenin. I když nevím, co o nich vlastně napsat… Sblížila jsem se zde zase o kus víc se svými milými spolužáky, dostala jsem od nich krásný červený deštník a omalovánky.

 

V listopadu jsme se Informatikem rozešli (před narozeninami). Snášela jsem to snad dobře. Jen jsem asi cítila potřebu být po emocionální stránce nějak zaměstnaná, a to jakkoliv…

 

A co je neméně důležité, získala jsem kompletní StarGate. Tím začala nová éra v mém životě. Bohužel jsem netušila, že nebude trvat dlouho. Za jeden týden jsem viděla celou první řadu, tj. 22 dílů. Myslím, že za to si zasloužím aspoň malou poklonu. o:)

Prosinec

V prosinci vše začalo. Vše, co silně ovlivnilo můj život. Našla jsem si svého „drinking buddy“ a začala jsem s ním trávit spoustu času. V hospodách, samozřejmě. Co my jsme toho od mých narozenin vypili… Dovedl mě k anime (ano, konec SG éry, i když ji sleduji stále, jen ne v takových dávkách); začal na mě občas mluvit anglicky (díky čemuž jsem možná i obnovila důvěru ve svou eng) a začala jsem číst eng novelu; zjistila jsem, že nenávidím python a s radostí bych raději šla do C, pokud bych měla na výběr; prozkoumala jsem krásy linuxu a shellu na půjčeném netbooku, kterému bych občas ráda ublížila a na kterém píši tento příspěvek (uznávám, že mi přirostl k srdci a že mi bude chybět); založila jsem si vlastní webové stránky; objevila jsem, že mě to doma štve víc, než jsem si myslela, a že miluju svou svobodu v Brně; a s největší pravděpodobností jsem zjistila i to, že jsem příšerně naivní, i když se tomu snažím vší silou bránit. Přiznávám, že má peněženka poněkud zchudla, ale zato jsem si to užila. Něco takového jsem dosud nezažila. A mrzelo by mě, kdybych o to měla přijít.

 

Den před koncem světa se konala má první zkouška na vysoké škole. Byla jsem vystresovaná už dva dny dopředu. Ač se mě spousta lidí snažila uklidnit, moc to nepomáhalo. Nejvíce mě potěšila sms „Neboj se, my tě stejně budeme mít rádi :)“ Ta mi vážně konečně dostala úsměv na rty a mohla jsem jít v klidu spát. Zkoušku jsem zvládla, sice s odřenýma ušima, ale tak, nemá se mě ptát na fyziku, když fyziku neumím!

 

Návratu domů jsem se celkem děsila. Téměř dva týdny doma. Ze začátku to přece jenom bylo takové, jak jsem to čekala. Jak jsem tu déle, tak si nejspíš začínám zvykat, i když stále odpočítávám dny do návratu do Brna. Už jen jeden… Těším se tam, přestože mě čekají samé zkoušky.

 

 

Do nového roku vkročím úplně stejně jako letos, rok předtím, i ten předtím… Šťastný nový rok!