Experiment. Divnolidi vol. 1

Už jsem se skoro bála, že dnes budu horko těžko vymýšlet, o čem psát (nouzovka bylo rozčilování se nad kvalitou a složením pomerančového džusu, ale to věčné a nekonečné téma). Abych měla jasno, tak mi stačilo jet šalinou domů.

Jela jsem výjimečně osmičkou. Raději to beru devítkou, protože v osmičce je vždycky víc lidí. A jsou to i divnolidi. Třeba jeden pán mě dnes neskutečně fascinoval. Nastoupil na nádraží a usedl naproti mně. Nejdřív si mě chvíli prohlížel a pak se vrátil ke svému telefonu. Mezi tím prošel i on mým ostřížím zrakem – odhad kolem čtyřiceti, nějaká „jemná“/kancelářská práce, náušnice v uchu, prstýnek zapouštějící se do tloustnoucího prstu, od pohledu spíš nepříjemný pán. Syslil si něco na telefonu a hodně si ho hlídal, aby mu do něj náhodou něco neviděl. Jak se jej snažil skrývat, tak kolem sebe máchal složkou s papíry. Nemajíc na práci nic lepšího, zjistila jsem, že jde o seznam jistých čtvrťáků (na 28 žáků asi 2 kluci) a jejich známek včetně zameškaných hodin a průměru za třídu (průměrně 108,4 zameškané hodiny na žáka mi přišlo teda poměrně dost, co ty děcka dneska dělají?). Jeho skrývání telefonu mě natolik zaujalo, že jsem prostě *musela* vědět, co tam má. Nezradilo ho ani okno, ani sklo za ním, ale jeho brýle. V odrazu jsem zahlédla nezaměnitelnou kombinaci zelené a modré. Pokemon GO.

Za své čtyřtýdenní období toto určitě nebude jediný příspěvek o divnolidech, proto rovnou do nadpisu dávám vol. 1. Až seberu odvahu, přestanu v MHD poslouchat hudbu a začnu poslouchat lidi. Děsím se toho okamžiku už teď, ještě začnu být historková babička jako hintzu.