Experiment. Šalinkarta, kolokvium a zamyšlení

Dnes se stalo pár zajímavých věcí a vlastně pořádně nevím, kterou si vybrat jako tu „hlavní“, o které psát. A nechtěla jsem ze svého experimentu vytvořit online deníček, proto se snažím tohoto stylu psaní vyvarovat. (A taky by se imaginární čtenáři nemuseli dobrat konce.)

Po cestě na opravné kolokvium jsem potkala revizora. Nic objevuhodného. Teda až na to, že jedna dvojice revizorů vystoupila a na další zastávce nastoupil další, to bylo zábavněotravné. Postarší paní měla elektronickou šalinkartu na kreditní kartě, novinku dopravního podniku, a protože jsem to ještě neviděla v akci, bedlivě jsem sledovala, jak to probíhá. A taky se na mě paní spiklenecky celou dobu usmívala, doteď jsem nepochopila proč. Revizor vytáhl telefon s Androidem a jakousi čtečku kódů? čipů? Až na trochu se vzpouzející aplikaci to všechno bylo rychlé a bezbolestné. Paráda.

Druhou věcí bylo samotné kolokvium. Musím říct, že doktorka Linda Doleží je skvělá pedagožka, velmi jsem si s ní ten semestr užila a těším se na další. Povedlo se jí mě poměrně nadchnout pro výuku češtiny jako druhého či cizího jazyka a stále uvažuju nad tím jak to udělat, abych si to mohla aspoň zkusit. Na jednu stranu mě dost mrzelo, že jsem nezvládla test napsat na poprvé, na druhou dnešní opravdové kolokvium bylo fajn povídání. Kéž by takových mohlo být víc.

Třetí věcí, kterou bych dneska ráda zmínila, je spíš takové zamyšlení. Zkusili jste se někdy zastavit? Otázku myslím naprosto vážně. Zastavit, nechat plynout ten chaos, kterému se říká svět, kolem sebe a pouze ho vnímat a neúčastnit se ho? Po cestě domů z práce mi ujely obě dvě šaliny a já se cítila poněkud zmateně. Je zima a co teď? Samozřejmě, že těch deset minut není zase takový problém, ale… je zima! Po chvíli bezradného točení v kruhu jsem do kapsy schovala nejen telefon (ano, bohužel ho mám neustále zapnutý), ale i ruce, zaposlouchala se do Panic Station od Muse (že to byla zrovna písnička od mé nejoblíbenější skupiny je čistá náhoda, výjimečně) a vydala se velice pomalým krokem na další zastávku. Najednou jsem přestala vnímat zimu, začala jsem vnímat pachy města (celou dobu jsem cítila mekáč, wtf?) a shon okolo mě. Všichni odněkud někam spěchali, byli neurotiční, protivní, už aby byli někde jinde. Dalo se to pochopit vzhledem k počasí a večerní hodině, ale stejně… Pozorovala jsem budovy a všimla jsem si, že jedna z nich je fakt zvláštní svým rozložením. A ještě má umně umístěný balkón! A výlohy obchodů mají také co říct, stačí se na ně podívat i trochu jinak než jenom na to, co je vystaveno. Mé „zastavení“ netrvalo však dlouho, přijela další šalina a já nastoupila zpátky do každodenního stresu života.