Stále se vezu na vlně depresivních nálad a zase tak moc se to nelepší.
O víkendu jsem měla cestu z a do Šalingradu, a když nad tím zpětně přemýšlím, děsí mě mé vnitřní rozpoložení…
Chtěla jsem ve vlaku udělat něco málo z povinností, které mě v poslední době tak sžírají. Nakonec jsem ale nedokázala udělat vůbec nic. Seděla jsem, koukala jsem z okna plna smutku. Měla jsem pocit, že odjíždím od problémů. Dokonce se mi povedlo vymyslet i řešení. Respektive… na onen problém snad ani jiné řešení není.
Když jsem další den jela zpátky, tak jsem byla nadšená. Že se zase vracím „do toho svého“, ať už to znamená cokoli — školu, práci, stres, nestíhání. Čím víc jsem se ale blížila městu, tím víc jsem měla pocit, že se můj smutek vrací. Avšak ruku v ruce s nechutí s tím něco dělat.
A tak si asi zůstanu „zalezlá ve své ulitě“, metaforicky řečeno. Jednoho krásného dne se pak sesype domeček z karet — a budu jím buď já, nebo všechno kolem mě. Otázkou jenom je, co je lepší varianta.
Kromě jiného mi během koukání z okna na mysli vytanula myšlenka, co všechno mě vlastně ovlivňuje. Je jasné, že nejvíc na mě mají vliv lidé, kteří jsou mi nejbližší, to asi není až tak těžké pozorovat ani zvenčí. A co dál? Teď zrovna nemyslím snadný přístup k technologiím jako takový, ale spíš k jednotlivým věcem, které nám zprostředkovává.
Dřív by jedním z dalších hlavních bodů bylo rádio či televize, protože ty mají nepochybně velký vliv. Avšak já televizi jako takovou ani nemám, a když chci něco poslouchat, tak si pustím rovnou konkrétní hudbu, nepotřebuju k tomu kecy moderátorů. Na druhou stranu rozhodně mě ovlivňuje hudba, kterou poslouchám. Hudba dokáže poměrně přesně vystihnout náladu, vylepšit ji, nebo ji zhoršit. Možná to tak není u všech, ale u mě to stoprocentně funguje.
Zmínila jsem, že se na televizi nedívám. Relativně až nedávno jsem si uvědomila, že to vlastně není až tak pravda. Nedívám se na ni stylem, že po celém dni na nohou usednu na gauč a strávím večer čuměním zrovna na tu volovinu, kterou se rozhodli servírovat. Dívám se na ni stylem, že si pustím tenhle seriál, tamhleten seriál, tohle televizní drama. Takže ano, pro telefonické výzkumy televizi nesleduji, ale sama sobě nemusím lhát.
A teď vyvstává otázka, jak moc mě ovlivňují tyto seriály a pořady, které si sama cíleně vybírám ke sledování. Když se nad tím zamyslím, mám pocit, že všechno je relativní. Sleduji-li anime, míra ovlivnění je relativně malá, objevuje se například tak, že když postava si dá kávu a hodně o tom mluví, dostanu chuť na kafe. U západních seriálů (jak s oblibou označuji anglickou a americkou produkci) je to trochu jinak. Zmíněná chuť na kávu zůstává stejná, avšak je svým způsobem intenzivnější. Stejně tak pokud se mám zamýšlet nad určitým tématem, pokud mám změnit názor na určitou věc, západní tvorba má mnohem větší šanci na úspěch.
Naskýtá se asi jednoduchá odpověď v tom, že kreslené postavičky nedokáží předat dostatečnou informaci, i třeba z důvodu empatie, toho, že vidím, jak se postava tváří apod. Další věcí asi bude i to, že anglicky rozumím, na rozdíl od japonštiny, takže se můžu soustředit také na věci nevyslovené, věci „mezi řádky“. Přijde mi však až absurdní, jak moc dokáže televizní seriál ovlivnit chování a emoce.
Udělám ještě jednu odbočku. Málokdo o mně asi ví, že jsem v pubertě v určitou chvíli přestala číst romány pro dívky a celkově jsem se tématu vztahů a lásky snažila najednou vyhnout. Důvod? Poměrně jednoduchý — nastala etapa mého života, v níž jsem tesknila po nějakém protějšku. A on nikde. A v těch knihách to bylo všechno moc růžové, nebo naopak moc černé, takže jsem to nedokázala vystát (tady možná spíš vyčíst, w).
Čímž se vracím zpátky k tématu. Někteří čtenáři asi tuší, že jedním z mých oblíbených seriálů v poslední době je Sex ve městě. Je to sranda a už mi chybí „jenom“ tři řady do konce. Čím dál častěji se ovšem dostávám k otázce, jak moc tento seriál o vztazích ovlivňuje mě a mé vztahy s okolím. A jestli můj smutek nesouvisí částečně i s tím. A přitom se chci dívat dál!
