Rozchod online

Rozhodla jsem se, je konec. Více jak měsíc už to bude, co se stýkám s Informatikem. Celý náš vztah je ale založený na sexu. Nejdřív jsem si myslela, že mi to nevadí, ale teď to ve mně nějak vykrystalizovalo. Nikdy se mi vlastně nelíbil, ale já jemu zřejmě ano. Seznámili jsme se v tanečních, před třemi roky. Při pánských volenkách pro mne vždy chodil a já se snažila mu vždy vyhnout. Jednou mě během tance pozval na rande. Tenkrát jsem ho odmítla. Víceméně ne naschvál, opravdu jsem nemohla a možná jsem toho i litovala…

 

Oba jsme kvůli škole změnili město. Odešli jsme do většího, liduplnějšího. Asi po dvou týdnech mi napsal, jestli se nechci sejít. Jen tak, bez předchozí návaznosti, konverzace. Váhala jsem, ale nakonec jsem souhlasila. Sešli jsme se a po chvíli domlouvání vyrazili na pivo. Samozřejmě mi alkohol otevřel ústa a řekla jsem mu o sobě spoustu věcí, které na prvním setkání většině lidí neříkám. Nebudu to dále rozepisovat, skončili jsme v autě a málem se spolu vyspali. Naštěstí jsem byla rozumná a řekla ne. Asi tak vypadala naše první schůzka… Romantika, že?

 

Říkala jsem si, že to teda vyzkouším, de facto jsem žádný opravdový vztah do té doby neměla, že nasbírám zkušenosti. A teď budu mít novou zkušenost – rozchod. Jaké to vůbec je? Ukončit vztah s někým, koho vlastně nemiluješ, a nevíš, jak je na to on… Na jednu stranu nechci být sobecká mrcha, která by ho jenom využívala, takže vlastně dělám dobře, ne? Uvidím, podle toho, jak to vezme. Mám z toho celkem strach.. Jasně, napsat mu to po internetu by bylo jednoduché, ale já chci zkušenost až dokonce. A tak částečně přece jenom chci asi trpět. Zjistit, jaké to vlastně je…

_________________________________________________

 

Vycházím z hospody posilněná jedním pivem a cigaretou na nervy. Ruce v kapsách, hlavu skloněnou. Myslím na to, co mě teď čeká. Rozejít se s přítelem. „Nemá cenu si nic připravovat, stejně to bude jinak,“ radili mi všichni okolo. Mám asi patnáct minut na to dojít na místo schůzky. Vybrala jsem jeden z parků ve městě, ve kterém jsem ještě nebyla. Nejdřív jdu pomalým krokem, ale pak zrychlím, nechci přece přijít pozdě. Čím víc jsem blíž, tím víc jsem nervózní. Jak to řeknu? Jak to vezme on? Zvládnu to?

 

Nechci ho potkat už po cestě na schůzku, tak jdu jinou ulicí a procházím parkem z druhé strany. Jdu velice pomalu, mám ještě čas, i když vím, že on už tam bude čekat. Poslední zatáčka a přemáhá mě panika. Co mám proboha dělat? Stojí otočen na druhou stranu, nečeká, že bych přišla zezadu. Pořád pokračuji směrem k němu. Dívám se střídavě na zem a na něj. Otočil se, takže se dívám už jen na chodník. Zamířil ke mně.

 

Vzájemně se pozdravíme a jdeme do parku. Prý jak se mám. Povídám mu o dnešním testu z matiky, že byl takový, jaký jsem ho čekala. Dále už to nevydržím, nechci si s ním povídat o ničem jiné a rovnou se ho ptám: „Co jsi mi chtěl, povídej!“

 

Že prý se s ním týden před naší první schůzkou rozešla přítelkyně a pořád se přes to nemůže dostat, že se ještě necítí na vážný vztah. Musela jsem se smát. Abych se vyhnula jakémukoliv vysvětlování, tak jsem mu prostě řekla: „Tak to jsme dva.“ Nechápavě se na mě kouká. „To je to, o čem jsem s tebou chtěla dnes mluvit,“ dodám na vysvětlení, ale víc už nic. Přece jenom je chvíli překvapen, prý se bál mé reakce.

 

Nemaje jiné téma začneme mluvit o mé wifi a jiných počítačových věcech. Všímám si, že s ním mluvím jinak, teď po „rozchodu“…

 

A tak skončil vztah dvou lidí, kteří k sobě nejspíše nic necítili…