A tak jsem dnes zkoukla další anime. Upřímně – pustila jsem si ho jenom proto, že jsem chtěla vytrestat sama sebe. Osobně nemám ráda tematiku vztahů, kdy jedna někoho strašně miluje, ale on miluje jinou atd. atd. atd. Vyloženě mi to leze na nervy. Ovšem byla jsem v poněkud nemilé náladě, a tak jsem si řekla, že mě tohle z ní buď dostane, nebo potopí ještě o kilometr hlouběji. Velice mě překvapilo, že mě to z ní dostalo. Ne úplně, ale z větší části ano. Člověk se má učit na zkoušku a pustí si anime. Začíná se ze mě stávat maniak (anebo otaku…). Asi tomu (tomu si pustit anime i tomu dostat se z té nálady) trochu pomohlo i to, že jsme se k večeru vydali na sraz Brněnských otaku. Jeden (vlastně jsme byly dvě) si připadá nepatřičně mezi lidma, které nezná a kteří se znají navzájem, ale po pár pivech mi to začalo být jedno.
Ale abych se vrátila k tématu – proč mi tohle téma vadí. Zjistila jsem to poměrně brzo, v cca čtrnácti letech. To jsem tenkrát (jako správný knihomol) dočetla jeden román. Četla jsem ho především proto, že mě zajímal námět, jímž byli Svědci Jehovovi. Jako zvídavé dítě mě velice zajímalo, jak to chodí v těchto kruzích. Skončilo to tak, že hlavní hrdinka od nich chtěla odejít s pomocí svého miláčka (nevím, na kolik je tohle reálná možnost). Jakmile jsem knihu zavřela, otřásla jsem se a řekla si: „Never more!“ Od toho se snažím dílům, které se věnují z velké části vztahům a lásce, vyhnout.
Jde to těžko, protože zkuste si napsat zápletku bez lásky. A nešťastná láska je vždy vděčné téma a máte jistotu, že to bude číst spousta mladých a přihlouplých dívenek (a nejen těch). Nejhorší na tom je, že já vlastně nemám právo něco namítat. Většina mých povídek je stavěna stejně. To je prostě nejjednodušší způsob. Když se zamyslím nad svou dosud nejdelší povídkou, stojí na tom úplně celá…
A zase jsem utekla od tématu, dneska píšu strašně. Vadí mi to, protože už od svých mladých let jsem toužila někoho mít. Snila jsem o tom asi jako jakákoliv jiná holka. Ale uváděl mě do depresí jakýkoliv film, seriál, kniha či písnička na téma láska. Snažila jsem se tomu vyhýbat, jak to jen šlo. Celkem se mi to vedlo, jen mi občas říkali, že mám poněkud zvláštní styl, když viděli, co čtu/poslouchám/na co se dívám. To mi bylo samozřejmě jedno.
Uzavřela bych to slovy: „… láska je tu s námi, buďme s ňou…“ Já se vážně těším, až si jednou najdu někoho, kdo mě bude mít rád a koho budu moct mít ráda já. Dostanu se ze všech těchto stavů a nejspíš mi bude líp. I když právě se kupodivu nacházím ve stavu, kdy prostě být sama je fajn. Je mi jedno, co přijde, stejně to bude muset zase odejít a jenom mě to bude bolet a mrzet.
