Život… Život je jako svíce. Najednou je náhle vzplane a stejně náhle skončí. Působení větru určuje jeho délku; je-li větrno, je třeba proti němu bojovat, aby věděl, že ta svíce chce stále odhánět tmu ze svého okolí a posloužit jako zdroj tepla, byť malý. Dává-li si vítr chvíli volna, může se její úkol zdát snadný a bezproblémový, nemusí o nic snažit. A právě v takových chvílích povolí s ostražitostí a vítr, jenž se pojednou probudí, může její život náhle utnout. A přesto všechno svíce nikdy nezhasne sama od sebe.
Pozorujíc svíce hořící na hrobech kolem mne vzpomínám. Vzpomínám na své zesnulé příbuzné, ale taky na všechny ostatní. Lidé přichází a odchází. A my máme stále potřebu na ně vzpomínat, vyvolávat si v paměti dávno zahrabané vzpomínky, které měly být dávno zapomenuty. A tak se stále plní hřbitovy hroby lidí milovaných jinými. A každý rok, měsíc, den chodí stovky lidí na celé Zemi vzpomínat. Co víc také můžeme dělat?
K zamyšlení mě vedla moje dnešní snaha zapálit svíčky na babiččině rově. Vítr vždy dal chvíli naději, že přestane, a milá svíce se rozhořela. Její snaha ovšem neměla dlouhé trvání… A také mi v hlavě poslední dny zní tato písnička http://youtu.be/HGH-4jQZRcc.
