Sluníčko začíná hřát, svítí víc, obhloha je jasně modrá, vzduch tak nějak voní. Ano, přichází jaro.
Je to vidět i na lidech, usmívají se, tváří se optimisticky, probírají se ze zimního podřimování. Jsou nadšení do nových věcí a s vervou se do nich pouští plni energie. Vidím to i na lidech kolem sebe, jaro leze i na mé kamarády fansubery a plánují nové projekty, nebo aspoň dokončení starých (jsem zvědavá, jak to dopadne). To je sociální bublina lidí, které znám osobně.
Pak tu ale mám druhou sociální bublinu, a to jsou lidi na internetech, v mém RSS, na mojí timeline na Twitteru. Nemůžu si pomoct, ale z nich je spíš cítit smutek, nemohoucnost, všude přítomná a všemi oblíbená deprese než nějaké jásání nad jarem a přehnaný optimismus, že všechno dobré se zase vrací, protože skončila zima. Je to „anonymita“ internetu, která dává lidem pocit, že můžou říct, co chtějí, kdežto celý den se předtvařují, protože je přece jaro, hezky a sluníčko?
Snad víc než kdy jindy jsem v poslední době emočně labilní. Dokážu být jarní, ale hned pár sekund na to nejsem daleko od slz plna smutku. A stačí mi k tomu jen drobnosti. A za chvíli se to zase spraví (jenom ten nástup smutku je mnohem rychlejší než jeho odchod).
Mám vnitřní potřebu rebelie. Mám pocit, že potřebuji nějaké dobrodružství, že potřebuju něco zažít. Mám chuť se naprosto odprostit od všech povinností a závazků, vykašlat se na školu, práci a snad i přátele a na punk vyrazit někam do Tramtárie a nějakou dobu o sobě nedát vědět. Žít ze dne na den, ne v perfektně nalajnované přítomnosti a budoucnosti. Myslím, že i tohle je jeden z důvodů, proč se tak ráda zapomínám v hospodě.
Co mi brání? Pocit, že to nemůžu udělat… přátelům, rodině, všem, kterým na mě záleží a kterým jsem slíbila, že pro ně něco udělám. A taky trochu strach z toho, že to nezvládnu. Že jsem jako rozmazlené dítě, které má všechno, ale chce ještě něco víc, a tak uteče z domu, ale nedostane se dál než na místní nádraží.
Netuším, co za tohle může. Měla bych být spokojená, že mám, co chci, nadšená, že je jaro.
Netuším, jak z toho probrat.
