Trochu mě to překvapuje, ale nějak v poslední době nemám, co psát. A to třeba opravdu chci. Jako dneska. Sedím u té klávesnice a přemýšlím, čím moudrým bych obohatila tento svět… a ono nic nepřichází.
V rámci angličtiny jsme dnes měli zvanou přednášku z jedné firmy. Shodou okolností to byla firma, u které jsem dřív pracovala. Byla to již jejich druhá přednáška, první z nich byla takové špatné skryté promo. Ta dnešní byla rozhodně zajímavější a přínosnější, přinesla náhled do problematiky i s praktickými ukázkami. Kdybych nevěděla, jak to funguje a jak to funguje přímo v dané firmě, tak bych byla asi trochu unesená. Takhle jsem si jenom posteskla po té práci. Bavilo mě to a hodně, mrzelo mě, že jsem musela odejít; bylo to vlastně někdy před rokem. Posunula jsem od té doby dál a mám mnohem lepší plat. Stejně mám ale pocit, že tam jsem své práci rozuměla, kdežto nyní se snažím chytat záchranného kruhu, u kterého si nejsem jistá, jestli vůbec na té hladině je.
Přiznám se, že už nějakou chvíli mám v hlavě vymyšlený plán, jak svou blogísek trochu oživit od osobních zpovědí. Dokonce k tomu už mám i potřebné nástroje. Jenom se do toho pořád nemůžu nějak dostat. Každý den na ty kostky koukám a každý den odvrátím pohled, že ještě nenastala ta správná chvíle. Snad brzy.
