Předchozí dva roky, 2015 a 2016, se mi ani shrnutí roku nechtělo psát. Stalo se spoustu dobrých i špatných věcí, na které je lepší nemyslet. Chtěla bych se k porušené tradici ohlédnutí se za rokem vrátit. Už několikrát jsem se snažila oživit blogísek a nikdy mi to nevydrželo. Rozum mi tedy zabrání slibovat, že tentokrát to bude jinak, i když bych ráda.
Zima
Začátek roku se klasicky nesl v duchu zkouškového. Neměla jsem toho zase tolik, ale i tak mi dalo zabrat. Do toho ještě stíhat pracovat, protože jsem v listopadu 2016 nastoupila na poloviční úvazek, takže jsem se už nemohla vymlouvat. Pěkný pravidelný příjem to ale vyvážil dobře. Na začátku února má můj chlapec narozeniny, tak jsem se vytasila s piškotovým jahodovým dortem, který se sice nepovedl tak, jak bylo v receptu, ale o to byl lepší.
V rámci zkouškového šílenství jste si tady na blogu mohli všimnout i takzvaného Experimentu, ve kterém jsem se snažila každý den sepsat pár vět o svém dni. Byl to dobrý koncept, dokonce jsem tím i inspirovala dalšího blogera, jenom jsem u toho po uplynutí třiceti dní nevydržela. Bohužel.
V půlce února jsem se plna nadšení vydala na konferenci New Media Inspiration s tématem Život po Facebooku. U předchozího ročníku (2016) jsem četla jenom tweety a až mě mrzelo, že jsem se o konferenci nedozvěděla dřív. Letos se na konferenci rozhodně chystám jet a celkem se těším. Týden na to se konal druhý ročník Cosplesu, který vždy velice rychle uteče, je to ples, a tak má (bohužel) jenom pár hodin.
Jaro
Spolu se začátkem semestru se zaplnil i můj týdenní program, ale všechno se dalo celkem pohodově zvládat. V březnu jsem opět byla na Trpasliconu, ale působil zvláštně. Tentokrát nejel nikdo ze „stálic“, se kterými jsme vždy jezdili, ale byli tam s námi jiní kamarádi. Nechci říct, že to nebylo ono, bylo to… jiné.
Pravděpodobně loni v dubnu jsem objevila kouzlo rámenu a zcela jsem mu propadla. Jakmile mám možnost dát si tuhle nudlovou japonskou polévku, tak neváhám. A sbírám odvahu (a recepty) na to si jej připravit doma.
Zápočtový týden jarního semestru je snad pokaždé náročný. V roce 2017 nejenom kvůli Animefestu, ale také kvůli oslavě narozenin šéfů. Měla jsem tedy téměř čtyřdenní con (pomáhala jsem na výstavišti i ve čtvrtek a zároveň si užívala jeho prázdnotu) jako již tradičně. AF bylo snad jako vždy skvělé, užila jsem si ho do poslední kapky.
Léto
Žádnou společnou dovolenou s chlapcem jsme letos naplánovanou neměli. Oba jsme se shodli, že v létě budeme psát své závěrečné práce, já diplomovou, on disertační. Nu, nepovedlo se. A straší mě to doteď, protože už ji fakt musím napsat (a místo toho píšu na blogísek…).
Zúčastnila jsem se pár Czechitas workshopů o bezpečnosti. Přišly mi zajímavé, ale… zase ne tak extra. Za léto jsem si asi nejvíc odpočinula na „Kuroneko party“, kdy nás kamarád pozval na prodloužený víkend k sobě a… nedělali jsme vlastně vůbec nic. Nějaké špekáčky, objednané burgery a 13 Reasons Why. Další víkend jsme byli pro změnu na grilovačce na úplně jiném konci republiky a viděla jsem po delší době spoustu známých.
Podzim
Své letní lenošení doma jsem si vynahradila dvěma podzimními zahraničními akcemi. Jednou z nich byl Transtech, letní škola strojového překladu, ve slovinské Lublani. Bylo tam opravdu krásně. Vzpomínám na Lublaň s úsměvem a doufám, že se do ní ještě někdy podívám. Druhým výletem bylo Chorvatsko, konkrétně školní výprava do Daruvaru, ve kterém sídlí největší česká menšina. Ne, není to u moře. Tam bylo též krásně. Milí lidé, domácké prostředí. A šok, že se v zahraničí jde dorozumět česky.
A samozřejmě nemůžu zapomenout na skvělé Slavnosti vína a také svatbu kamarádky v Kroměříži. A „školní“ exkurzi do zoo!
Čím jsem si však udělala čáru přes rozpočet (a pohřbila práci na diplomce), byl nástup na další obor. Nějakou záhadou se mi povedlo dostat na pedagogickou fakultu na obor Učitelství českého jazyka a literatury se zaměřením na žáky s odlišným mateřským jazykem (ano, vyžívám se v oborech s dlouhým názvem). Už jsem tu na blogu párkrát zmínila, že mě začalo zajímat vzdělávání cizinců, a tak mi přišlo jako skvělý nápad se tomu věnovat celým oborem. To jsem ještě netušila, co studium na PdF znamená. Nemluvím ani tak o náročnosti předmětů, ale o náročnosti na čas. Ke konci semestru jsem myslela, že se z toho trochu zblázním. Kromě dvou dnů zabitých na přednáškách jsem zabila skoro všechen zbylý čas na pedagogické praxi (A kdy má člověk pracovat? Něco jíst musím…).
Praxe samotná byla pro mě fascinující zážitek. Měla jsem dobrou provázející učitelku, která mi celkem pomáhala a byla milá. Ze začátku jsem měla velký strach. Nejvíc z literatury, kterou jsem já měla naposledy na střední škole. Bylo to pro mě až neuvěřitelné a nabíjecí, po své první odučené hodině jsem měla tak dobrou náladu, jak už dlouho ne. Děti byly fantastické. A překvapivě mi učení literatury šlo mnohem lépe než učení mluvnice, která je mi jakožto korektorovi bližší.
Na podzim nás již tradičně čekal také Akicon, na kterém jsem dosud sloužila jako korektor a org za infostánek… padlo pár slov a pro příští rok se ze mě stal šéf infostánku. A nejen na na příštím Akiconu, ale také Natsuconu. Bude to sranda, začínám se celkem těšit.
V listopadu jsem oslavila své první čtvrtstoletí. Ani si to nijak neberu… horší to bude letos, až mi vyprší všechny studentské výhody. :D A taky, protože mám spoustu času, jsem se přidala do organizačního týmu brněnských Machine Learning Meetupů.
A v prosinci… kromě poměrně úspěšného ukončení semestru (wow, já mám v lednu jenom jednu zkoušku a dva deadliny na projekt! A to jsem měla 13 předmětů!) a degustace pivovaru Magic Rock asi nic zvláštního. Vánoce jsme přežili ve zdraví. Ze všech dárků nejvíc mě asi těší smoothie maker, který jsme dostali u chlapce. Neustále mám chuť dělat nějaké [smůží] a zkoušet nové kombinace. Myslím, že to byl opravdu povedený dárek. A konec roku jsme oslavili maratonem filmů o Harrym Potterovi.
Těžko posoudit, jestli to byl rok dobrý, nebo špatný. Lidé mají tendenci pamatovat si především dobré věci. Jestli můžu říct něco s jistotou, tak… byl to vyčerpávající rok se světlými momenty.
V roce 2018 mě čeká spousta věcí, na které se netěším a které mě děsí. Třeba napsání diplomky a státnice na PLINu (už fakt musím, protože poplatky). A také rozhodnutí, jestli s oborem na PdF pokračovat, nebo ne. Nejsem si jistá, jestli ta časová investice stojí za to. A nejsem si jistá, jestli chci učit na základní škole. Minimálně z finančních důvodů, teď mám dobrou práci se skvělým platem, a to jenom na půl úvazku. A nejspíš i nějaké komplexnější rozhodnutí, co dál se životem, protože současný stav věcí je dlouhodobě neúnosný. Ráda bych víc cestovala a… dělala spoustu věcí, na které nemám čas.
