Posledních pár dnů jsem unavená. Unavená tak nějak ze všeho. Navíc dnes víc než dřív mám chuť, aby bylo všechno za mnou – psaní diplomky, obhajoba, učení na státnice a samotné státnice. Děsí mě celá ta cesta, co mě čeká, a přiznám se, že si nejsem jistá, jestli na ni mám sílu. A to jsem teprv na začátku. „Je to jenom diplomka, to napíšeš v pohodě a budeš mít klid,“ slýchávám. Ne všechno je tak jednoduché. Navíc se začíná moje pracovní kariéra ubírat zajímavým směrem, a abych mohla v práci něco ukázat, potřebovala bych se doučit pár věcí, na což nemám čas. A štve mě to.
Dostanu-li se k něčemu, co bych chtěla dělat nebo co ráda dělám pro zábavu, třeba čtení, okamžitě mám výčitky, že nečtu něco k diplomce. Nemluvě o čemkoli jiném. Ano, asi si mnozí řeknou, že si zase jenom stěžuju. A ať konečně začnu něco dělat, že pak to půjde samo. Nu, kéž by, já tak nějak už začala, budete se divit. A nejde to samo.
Říkala jsem si, že tu už nad tím nebudu brečet, ale jak vidíte… moje marnost nemá mezí.
