Září má třicet dní. Není to nejkratší, ani nejdelší měsíc v roce, a přesto se v něm událo tolik zásadních věcí.
Neměla jsem na blogu potřebu ulevovat si od psaní diplomky, takže to čtenáře tohoto občasníku minulo. Což může být pro některé překvapivé, mnoho bloggerů je právě v takové fázi přehnaně aktivních. Vysvětlovat by to mohl fakt, že mi opravdu zvonila hrana a já jsem neměla čas na psaní jiných elaborátů než onu osudnou diplomovou práci. Přiznám se otevřeně, že jsem ji nenáviděla, neviděla jsem v ní smysl a chtěla jsem ji prostě mít za sebou a bylo mi jedno jak. Po odevzdání a odpočinutí samozřejmě přišla fáze, v rámci které jsem doufala, že to zase až tak hrozné nebude. A už se dostávám k měsíci září, kdy přišly výsledky/posudky. Prý velmi dobré až výborné. Sama jsem byla šokovaná, ale spadl mi kámen ze srdce. S takovou snad dám i ty státnice.
Ano, nejsem excelentní student a mnoho nevím. Ale překvapivě mi přišlo zkoušení pohodové a odcházela jsem s dobrým pocitem a myšlenkou, že sice jsem neřekla všechno (a už vůbec ne všechno, co jsem řekla, bylo dobře), ale… za tenhle výkon mi to snad dají. A dali. Po několikaměsíčním vyčerpání, nervozitě a stresu se však žádná pořádná úleva a radost nedostavila. Jenom pocit: „Fajn, dobře, tak to jsme si odbyli, co mám dělat dál?“
Dnem úspěšného ukončení vysokoškolského studia začal dlouhý kolotoč událostí, který se zastavil až minulý víkend. Minulou neděli jsem si konečně uvědomila, že mám všechno za sebou, že můžu začít řešit budoucnost (a ne jenom „musím dokončit školu“) a že jsem spokojená. SPOKOJENÁ! Ani jsem si nedokázala vzpomenout, kdy jsem se tak cítila naposledy.
Po státnicích jsme vyrazili na Slavnosti vína do Uherského Hradiště, další den přijeli do Brna naši, v pondělí mě čekaly nějaké pochůzky a balení, protože jsem si po státnicích naplánovala dovolenou. S přítelem jsme vyrazili za kulturou do Amsterdamu, o tom se (snad) rozepíšu podrobněji později. Po návratu mě čekal asi ještě větší stres než státnice, a to přijímačky na doktorské studium. Věděla jsem, že můj projekt není neprůstřelný a že ho pravděpodobně část komise ani nepochopí (což se samozřejmě stalo). Sama si zatím nejsem do detailu jistá, co budu dělat (můj, řekněme, technický školitel však ví), takže se to špatně prodávalo. Nějak to ale prošlo a vzali mě. (Kdyby se mě někdo teď zeptal, co přesně budu dělat, tak nevím. Ale jsem v prvním semestru, to je prý pochopitelné, že si student teprve ujasňuje téma.) Úterý pokračovalo dalšími schůzkami (už ohledně nového studia) a návštěvou v porodnici. A na zbytek týdne jsem nastoupila zpátky do pracovního procesu. O víkendu jsem odměněna již zmíněným pocitem spokojenosti.
Už jednou jsem psala, že se cítím mezi PLINem dobře. A možná i návrat mezi lidi patřící pod (do) PLIN mě udělal spokojenou. Těším se, že se s nimi teď budu vídat více.
