Mé lásky a jiné neplechy

Cítím potřebu se vypsat z toho všeho, co na mě v poslední době padá. Doteď jsem neměla dostatečnou odvahu to sepsat, ani jsem v podstatě nevěděla, co mám psát. Až dnes jsem si uvědomila, co by mi teoreticky mohlo pomoct – sepsat a zhodnotit všechny mé vztahy s opačným pohlavím. (Šílený nápad, já vím. A ještě ke všemu to věšet na net… Co mě to popadlo?… A kdo všechno si to může přečíst?…) Vždycky říkám, že jich bylo málo, ne-li dva, ale když se nad tím hlouběji zamyslím, tak jich přece jenom bylo povícero, jen jsem je v hlavě neměla pod štítkem „vztahy“. Snad mi následující zamyšlení pomůže uvědomit si, jak na tom jsem a co vlastně chci. I když co chci, vím, a vím to dlouho, toužím po tom už několik let… A nejspíš proto se mi toho nedostává…

 

Začneme v mých nejstarších vzpomínkách. Vzpomínkách na školku. Znáte ty dětské lásky, takové to „A va va, Petr miluje Elišku!“. Kupodivu už tehdy se mi líbil jeden „spolužák“ z Veverek, Tonda se myslím jmenovat (zase tak dobře mi paměť neslouží). Já jsem vždycky byla velmi samostatné dítě, které ostatní prostě nepotřebuje, vystačí si samo. A z části i proto je stranou od ostatních. To mi vydrželo do druhého stupně základky, řekla bych. Z toho důvodu, že jsem většinu doby ve školce trávila sama, naprosto dokonale si pamatuji následující událost:

Byli jsme tenkrát na vycházce venku ze školky. Paní učitelky nás nechaly, ať si děláme, co chceme. Já jsem si cosi dělala sama pro sebe, když tu ke mně najednou přišel jeden spolužák, popadl mě za ruce a táhl pryč. Odvedl mě ke stromu, ke kterému mě přivázal nějakou šňůrkou. Chvíli kolem mne s jeho partou pobíhali a něco pokřikovali, jakou mají skvělou kořist. V tom přiběhl Tonda, nějakým způsobem je všechny „pobil“ a osvobodil mne.

 

Nevinné dětské hry tohoto typu nebyly u nás nezvyklé. Co bylo nezvyklé, že si vybrali mě. Tenkrát jsem z toho byla poměrně vykolejená. Nějaký čas potom, to už si tak zřetelně nepamatuji, jen vím, že to bylo, jsme snad drželi za ruce, ba dokonce jsme si dali pusu. Takže vlastně tradá, první můj vztah je na světě.

 

A teď můžu vesele přeskočit do osmé třídy, tuším? Krásných pár let bez jakýchkoliv starostí s kluky. Na jednom táboře s kroužkem (kroužek bylo mé velice plodné období života ve všech oblastech – studium, vztahy, psaní, …) jsem se seznámila s Erikem (od teď už raději nebudu používat reálná jména (nemám příliš fantazii na používání jmen, respektive ráda si jména vymýšlím tak, aby seděla do mých vyprávění, což se zde ale nehodí, tudíž prostě použiji první jméno, které se mi bude v kalendáři líbit)). Nejsem si jistá, jak moc se dá náš vztah považovat za vztah. Bylo to takové to škádlení, vtipkování. Poslední den, na posledním výletě, jsme se drželi za ruce a zeptal se mě, zda s ním chci chodit. Tedy jsem odpověděla, že ne. Jednak jsem neměla tušení, co něco takového znamená (ano, zajisté jiné dívky ve stejném věku měly více zkušeností), jednak jsem se měla stěhovat z města na vesnici, tudíž by byl jakýkoliv kontakt nesnadný, ne-li nemožný.

 

Později jsem se dozvěděla, že byl pěkný děvkař. Nikdy mě to ale nijak netrápilo. Po cca pěti letech jsme se potkali znovu. Jeli jsme nezávisle na sobě na stejný poznávací výlet. Bavila jsem se s ním úplně normálně, ale ke konci jsem cítila, že teď bych to s ním klidně zkusila. Bohužel (či bohudík?) o mne již neměl zájem (s největší pravděpodobností měl zájem o mou BFF). Tohle mě naštěstí ale také nijak netrápilo. Ale budiž, řekněme tomu vztah no. 2.

 

A teď to toho musím vsunout další, tentokrát „stoprocentní“ vztah. (Vsunout, protože se odehrál před mým „druhým“ setkáním s Erikem) Opět to bylo na táboře s kroužkem, někdy o prázdninách po prváku tuším. Bylo to zvláštní a vlastně to považuju za svůj první vztah. Tenkrát jsem dostala svou první pusu a zpanikařila jsem – utekla jsem to svého stanu. Blbé ovšem bylo, že bydlel v úplně jiném městě, a do toho mého jezdil jen velmi zřídka. Asi půl roku jsme udržovali vztah na dálku pomocí emailů, já jsem se vždycky rozepisovala (však vidíte tady, jak mi to jde), on psal relativně strohé zprávy, prostě chlap. Viděli jsme se za toho půl roku asi dvakrát. Poté mi napsal mail, že se se mnou rozchází, že se náš vztah nemůže takhle nijak vyvíjet. Zasáhlo mě to, ač víceméně všechno už vyprchalo. Vzpomínám si, že jsem mu napsala celkem dlouhý, žárlivý mail v odpověď…

 

Asi po roce a půl mi napsal mail, že cítí jakousi potřebu se mi omluvit, ale ať v tom nic víc nehledám. Nehledala jsem, odpověděla jsem mu, že se také omlouvám za svůj předchozí mail. That’s all. Třetí vztah.

 

Tak mě napadá, že teď bych sem zřejmě měla vložit jisté story… Nedá se zařadit do kapitoly „vztahy“, ale spíše do kapitoly „úlety“, a těch v mém životě taky nebylo mnoho. Let’s start. Objevila jsem jednu úžasnou brigádu. Ona teda moc úžasná nebyla, ale ty peníze za to stály. Týden jsem stála v supermarketu a ptala se lidí, na jejich pocity z nakupování. A tehdy přišel můj úlet s Ochrankou. To byl jeden třicetiletý muž, který supermarket hlídal. Nelíbil se mi, ale prostě alespoň nějaký zábava. Předposlední den mé brigády jsme tam oba byli do zavíračky a nakonec mě i vyprovodil k autu. Chvíli se na mě díval a pak mi vtiskl polibek. Ehm, to byl můj první polibek. Já jsem se od něj rychle odtrhla nevědouc, co dělat. Raději jsem se s ním rozloučila, nastoupila do auta a odjela domů. Kupodivu mě po cestě „chytla euforie“, že jsem se poprvé s někým líbala. To je naposledy, co jsme se viděli.

 

Během těchhle let na střední jsem měla spoustu skrytých tužeb po některých chlapcích. Někteří se to nikdy nedověděli a někteří bohužel ano (když člověk není zvyklý na alkohol a pak pije celkem dost, jde z něj pravda ven, i když to prostě nechce říct…). Každopádně jsem byla dlouho dobu nešťastná z jednoho, pak chvíli z druhýho, a pak jsem se překvapivě vrátila k tomu prvnímu…

 

Co se nestalo, přechod na vysokou školu. Změna města a objevená svoboda. Ale řešme pouze pole mé pozornosti v muže. Svůj vztah s Informatikem jsem zde již popisovala, nebudu to dělat znovu. (Vztah číslo 4) Nebyla bych to já, kdybych si téměř okamžitě nezadělala na další „mužský“ problém… Jen si nejsem jistá, jestli byl dobrý nápad publikovat mé myšlenky dále… Jsou příliš živé, neuspořádané, možná lehce bolestné, ale hlavně příliš se týkající reality, která by se to mohla dozvědět, což by nemělo dobré důsledky. Snad někdy příště (a velmi nekonkrétně). Nemám iluze o tom, že to příště určitě přijde.