Po cestě přírodou

Můj život se změnil. A teď nemyslím jenom změnu školy, města a přátel. Myslím tím hlavně něco uvnitř mě. Začínám nad některými věcmi uvažovat jinak. Špatně se to popisuje, vlastně ani nevím, jak to vyjádřit…

 

Začíná mi být jedno, co si o mně myslí rodina, přátelé a celý virtuální svět (i když jsou tu stále lidé, na kterých mi velice záleží).  Chci si žít život podle sebe. Bez věčných uštěpačných poznámek, že takhle je to dobře a takhle je to špatně. Bohužel, jak jeden učenec řekl „od malička jsme frustrováni tím, že nemůžeme mít, co chceme“, tudíž se mi tohle přání nejspíš nikdy nesplní.

 

Na druhou stranu, když se probudím do nového dne, zabývám se myšlenkou, co vlastně budu dělat? Potřebovala bych nějaký „projekt“, který by určoval mému životu smysl a dodával by mi pocit naplnění, že nejsem ten „zbytečný člověk“, jak se o to píše v literatuře. Znám se, takže bych potřebovala někoho, kdo by mě v tom podporoval, říkal, že to dělám dobře a přitom měl ty správné připomínky, jak to zlepšit…

 

Ale jaký projekt? Jediné, co možná trochu umím, je psát. Kdysi mě to naplňovalo, stejně jako čtení. Ale když to teď po sobě čtu, přijde mi to všechno jako snůška keců, která stojí za nic. Procházím tvůrčí krizí a nejen tou…

________________________________________________

 

Toto zamyšlení vzniklo během procházky přírodou jednoho jarního dne na začátku února. Po cestě zpátky jsem si uvědomila, že si nemůžu pořád jenom zoufat a je na čase se sebou něco udělat. Rozhodla jsem, že se pokusím napsat první kapitolu příběhu, který se mi zrodil v hlavě už hodně dávno, ale neměla jsem na něj čas. Napíšu to a rozešlu do světa s otázkou, zda to za to stojí. Až pokud to všichni odsoudí, budu mít plné právo být nešťastná. (Jediný problém vidím v tom, že jakmile jsem přišla domů, najedla se a usedla za noťas, má odvaha mě opustila…)