Koleje života

 

Některé knížky mě nutí se zamyslet nad vlastním životem, ale nejen nad ním. Dětství a základní školu si musíme projít všichni, avšak pak se cesty lidí můžou začít různit. Přesto však většina pokračuje další školou směr své vysněné povolání, v tu chvíli asi stále ještě ovlivněni názorem rodičů. Částečně se řídíme i jejich sny a chceme být lepší než oni, to především. Rodiče nemají vysokou školu? Šup šup, ať už mám diplom. Rodiče mají vysokou? V tom případě se od tebe nic menšího než vysoká škola neočekává. No, řekněme, že máme vystudováno, ať už cokoliv a jakkoliv, co teď? Máme tu klasický stereotyp „zasaď strom, postav dům, miluj ženu, zploď syna“. Je tohle ale opravdu to, co chceme? Žít stejným způsobem jako naši rodiče, jejich rodiče, rodiče jejich rodičů? (Pomineme-li historické okolnosti, které to znemožňovaly.) Vystudovat, najít si práci, najít si partnera, oženit se, zplodit děti, vychovat je a až odejdou z domu zase „nemít co na práci“? Ano, většina lidí nejspíš touží po tomto zaběhlém stereotypu, protože si myslí, že je to tak správně, a hlavně s tím nemusí nic dělat, jen se drží předepsané osnovy a každé odbočení z ní je téměř hřích. Vždyť zvyk je železná košile, tak proč něco měnit?

 

Snad neurazím příliš mnoho lidí, když řeknu, že jsou jen tupou masou bezduchých jedinců. Tím ovšem nechci říct, že já jsem na tom jinak. I mně samotné jde o úspěch jak po citové, tak profesní stránce. Ač bych to před půl rokem možná neřekla, tak i mně jde o to mít práci a rodinu. A přece jsou chvíle, kdy každý chce vyčnívat, ale pořád být raději jeden z davu. Jak to tak říct… všichni jsme zbabělci, ač každý možná trochu jinak.

 

=========================

Příspěvek byl sepsán 30. 1. 2014, ale zveřejněn o devět měsíců později. Nebyla jsem si jistá jeho publikovatelností. Je mi jasné, že mnoho lidí nebude souhlasit s tímto názorem.

Po dlouhé úvaze jsem přišla na to, že kniha, o které se zmiňuji, je Klub rváčů.