Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučila ve školce

Při vzpomínce na školku se musím pousmát. Jako z většiny života si ze svého raného dětství pamatuji pouze útržky, ale o to víc si jich vážím.

Dva chlapci si hrají na písku. Staví si hrad. Přijde k nim třetí a navrhne, že postaví tunel. Všichni tři souhlasí. Kopou, kopou, vzájemná spolupráce jim jde. Vykopaný písek si rozdělují pečlivě na tři stejné hromádky. Když jsou hotoví, jejich dílo vypadá, že se každou chvílí sesype. Hýří ovšem optimismem a oslavují. „Jak ten tunel pojmenujeme?“ „Třeba Blanka, podle paní učitelky!“ Nadšení neopadá a jdou se jí pochlubit. Paní učitelka je pochválí. Žel, do druhého dne tunel spadne. To už ale hochy nezajímá, přemýšlí, co by spolu mohli postavit nového.

„Dnes budu paní učitelkou já,“ pronesla dívenka a začala učit. „Učila“ je počty, písmenka. Víc nepotřebují, na co taky. Vlastně ještě zpívat, to jí líbilo. Druhý den přijde ke své „třídě“ a prohlásí: „Včera jsme se učili, ale dnes budeme dělat něco mnohem lepšího! Vyzkoušíme si vaše znalosti.“ Rozdá jim testy, vysvětlí zadání a obchází, zatímco ostatní píšou. Potom si vybere, opraví a řekne: „Vy jste vůbec nedávali pozor! Máte všichni za pět!“ To už se malý chlapec rozbrečí a paní učitelka běží rozehnat tyto podivné hrátky. Doteď ji u kafíčka nerušily, ale už se jí to přestalo líbit. Dívenka ovšem zůstala stejná a za pár týdnů učila zase.

A teď si představte, jak tyto děti dopadly. Z chlapců se stali architekti, šéfové stavebních firem a co se naučili ve školce, jim náramně prospělo. Z dívenky vyrostla učitelka, ale rozhodně ne taková, jakou bychom si přáli.