Týden od 11. 7. byl evidentně zlomový a já jsem ho nezvládla. A vím naprosto přesně, čím to bylo. Ale hezky popořadě.
Jsem si tak ze zvědavosti zkusila odpověď na inzerát, který hledal korektora (Ano, moje naivní „nehledám si práci, přece se mi ozvou“ bylo potlačeno zvědavostí. A taky tím, že jsem vždycky chtěla dělat korektora). Vypracovala jsem cvičný test a byla pozvána na pohovor. On to ani nebyl pohovor, ale v podstatě jsem se dozvěděla (samozřejmě mezi řádky), že mě opravdu chce přijmout, protože podle cvičné korektury jsem fakt dobrá. Nedá se říct, že by mi to nezvedlo sebevědomí. Když jsem se dozvěděla peníze, které mi nabízí, tak jsem to prostě musela zkusit. Takže jsem v úterý nastoupila do práce a můj volný čas se najednou zcvrkl na minimum. A s tím i má energie a hlavně čas zkoušet pořád spoustu nových a zdravých receptů. Ten týden jsem se ale aspoň trochu přesvědčila a dělala si ovesné kaše. Nebyly zase tak zlé, ale prostě nejsem na ovesné vločky.
Jediné, co mám poznamenané, že jsem vařila, byla brokolicová frittata. Byla moc dobrá a příště bych chtěla zkusit nějakou lehkou obměnu, že přidám třeba hrášek a kukuřici.
O víkendu jsme se byli s ledmanem podívat na Food Parku a v atomovém krytu 10-z. V neděli jsem byla na návštěvě u Auriho rodiny. Hodně jsem se bála, jaké to bude a tak, ale ve výsledku to bylo příjemné posezení s povídáním nejen o Aurim. Strávila jsem tam snad čtyři hodiny, a tak vaření zbylo na ledmana. Vymyslela jsem si citronové kuře. Přiznám se, že jsem bez svých poznámek poměrně ztracená, mám pocit, že bylo celkem dobré, ale nejsem si jistá.
A z následujícího týdne nemám poznámky žádné. Důležitým faktem je však to, že jsem ve čtvrtek odlétala na letní školu do Gruzie. O EGGu jsem něco zmiňovala už loni/v reportu za rok (teď si nejsem jistá). Letos jsme dostali bláznivý nápad jet tam znovu, vyžebrali jsme si stipendia a jeli jsme. Na podrobný report z akce #lingvistiNaCestach se můžete těšit zvlášť a na několikrát, na jeden příspěvek by toho bylo pravděpodobně až moc. Jenom to bude asi chvíli trvat, zatím mám sepsaný jenom kousek. Navíc to chci doplnit fotkami, a to nejen svými, takže se tím budu muset nejdřív probrat.
Po návratu mám skvělou výmluvu, že si musím užít všechny dobroty doma, takže moc zdravý jídelníček nedržím. Včera (13. 8.) jsme si s ledmanem uvařili naprosto luxusní vepřo knedlo zelo. Na sádle a cibuli pomalu pečená krkovice se spoustou česneku, dokonalé tak akorát sladké a tak akorát kyselé zelí a bramborové chlupaté knedlíky (trochu pokulhávající). Musím říct, že ač bylo jídlo v Gruzii výborné, tak mi vaření prostě chybělo.
V příštím týdnu se s ledmanem chystáme na dovolenou do Jižních Čech, tak jsem zvědavá, jaké krásy naší země uvidím. Znamená to ovšem, že opět nebudu vařit, ale můžu se aspoň pokusit stravovat nějak zdravě. Uvidím, jak to všechno dopadne.
