A dost!

Takhle by to dál nešlo.

Doufala jsem, že s koncem experimentu nepřijde konec mého přispívání, ale vypadá to, že opak je pravdou. Což mě mrzí a hodlám to napravit. Přece jenom začal můj další semestr na vysoké škole, ani se mi nechce počítat kolikátý, což by čistě teoreticky mělo podněcovat myšlenky, anžto filda je má alma mater. A přiznám se na rovinu — ano, některé hodiny jsou inspirativní a k zamyšlení. Takže bych se nad tím měla zamyslet a na blogísku zapracovat.

Teď už s trochou odstupu můžu zhodnotit, že experiment rozhodně měl smysl. Začala jsem se na některé věci dívat jinak a nad jinými zase přemýšlet. A hlavně, což bylo primárním cílem, začala jsem vnímat svět kolem sebe. Ona to totiž není jenom černobílá šmouha každodennosti. Jsou horší dny, jsou i ty lepší, ale všechny mají nějakou barvu, všechny mají něco do sebe. Stejná věc platí i o lidech.

Asi jsem si konečně v hlavě urovnala, k čemu bych chtěla směřovat, a je načase na tom začít pracovat.

S tím souvisí ještě jedna (asi) skvělá věc. Konečně si opět pamatuju sny. Vzpomenu si třeba úplně náhodně během dne, ale vzpomenu si. Může se zdát, že nadělám nad ptákovinou, ale pro mě je to důležité. Třeba i z toho důvodu, že veškeré mé povídky a čistě tvůrčí psaní bylo založené zčásti na realitě a zčásti na nějakém snu, kterého jsem se odmítla vzdát a chtěla jsem jej rozvíjet.

Je úplně jedno, že některé sny postrádají logiku a smysl, pro mě je důležité, že tu jsou. Mé sny jsou hodně vyprávěcí, řekla bych, že stejně ukecané jako já. A abyste si dovedli představit, o čem například, povyprávím jeden z nich.

Sedím ve své současné práci a spokojeně si pracuju. Zazvoní mi telefon, číslo neznám. Zvednu ho a dozvím se, že mi volá šéf z bývalé práce, který mi slíbil, že se ozve (což se reálně nikdy nestalo). Prý jestli můžu přijít, že by mě potřebovali. Váhám, ale neodmítnu, přece jenom mě to hodně bavilo. Potřebují mě hned, takže se okamžitě zvedám a vyrážím. Záhadným způsobem se mi v ruce objeví autorizační karta (i když jsem ji už dávno vrátila) a já vím, kam jít, i když místo výkonu práce je úplně jiné. Uprostřed města narazím na hustý les, v němž se nachází malý zchátralý barák (vypadá téměř jako klasický strašidelný dům). Dojdu ke garážovým vratům a máchnu kartou vedle dveří. Odsunou se a za nimi je nákladní výtah. Bez váhání vstoupím a zvolím 12. patro a vůbec mě nepřekvapí, že jede směrem dolů. Setkám se v něm s nadřízenou mého šéfa, která si mě vezme do zasedačky a něco řešíme, mimo jiné i to, kolik mám momentálně na práci času — podívám se do kalendáře, který je pevně naplánovaný škola-práce a téměř žádný čas, a prohlásím, že takových 10 hodin týdně někam nacpu, možná i 20. Pak mi kartu zabaví, že tyhle už mají starý protokol a nesmí se používat. Pošle mě na personální o dvě patra výš, že to mám vzít výtahem. Výtah samozřejmě funguje jenom na kartu, ale říkám si, že když člověk chce do vyšších (a v tu chvíli mi proletí hlavou i slovo bezpečnějších) pater, tak to nevadí. Zrovna z něj někdo vystupuje, tak nasednu. Co se ale nestane, zavřou se dveře, zhasne světlo. A prostor výtahu se začne zmenšovat (takové to klasické, co jistě znáte z hororových filmů), nejdřív shora, kdy mi to narazí o hlavu a zase se zvedne, a potom i ze stran, kdy to do mě opět narazí a stáhne se. A takhle několikrát dokola. Po chvíli šoku si uvědomím, že bych měla volat o pomoc. Najednou se otevřou jedny dveře a já můžu vystoupit ven na čerstvý vzduch chladného večera.

V poslední době jsem sledovala Resident Evil, takže inspirace je tam relativně jasná. I tak mě mé podvědomí poměrně fascinuje.

Abych dnešní povídání uzavřela: necelé dva týdny pauza a jedeme dál!