Ne každý den je pro mě lehké napsat pár slov. Možná i proto, že si psaní nechávám až na konec dne, abych náhodou nepřišla o nějaké super téma. A pokud se dostanu do stavu, že konec dne je naplněn nástiny deprese a smutku nad vlastní nerozvážností, nemám sílu plodit aspoň trochu pozitivní slova. Anebo slova vůbec. Tak jako včera.
Když jsem před rokem začínala, byla jsem plná idejí a nadšení. Víceméně to stejné platí i pro letošní rok, jenom je to z nějakého důvodu těžší. Loni mě napadala různá témata na zamyšlení sama, letos musím dolovat horko těžko cokoliv. A pak člověk zjistí, že byl inspirací, a má radost, že někomu jinému to vydrželo. Je to příjemná motivace pokračovat a tentokrát vydržet. (Všimli jste si, že na rozdíl od loňského experimentu, jsem si letos nedala žádný termín a nechala konec experimentu otevřený?)
P.S. Lingvistická poučka na včerejšek:
Pozice přívlastku v 2. pádě bezprostředně za řídícím jménem se považuje ve spisovné češtině za závaznou a odchylky od ní (…) za chybu.
UHLÍŘOVÁ, Ludmila, 1987. Knížka o slovosledu. Praha: Academia, str. 4X.
